Číslo: 13
29.03.1999
Článků: 55
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Pavol Hammel a legendární Prúdy
Zlín (ap) - Pavol Hammel, právem se řadící mezi průkopníky slovenského bigbítu, zavítá společně s legendární skupinou Prúdy do Zlína.
Ve čtvrtek 15. dubna od 19 hodin ve Velkém kině vystoupí doslova ve hvězdném obsazení. V sestavě totiž nebudou chybět členové z dob její největší slávy - démonický klávesista Marián Varga, kytarista František Griglák a baskytarista Fedor Frešo. Rytmickou sekci doplní bubeník Cyril Zeleňák a doprovodný klávesista Peter Preložník. Čerstvý padesátník Pavol Hammel oslaví v letošním roce ještě jedno významné výročí. Bude tomu již neuvěřitelných třicet let, co zahájil svou kariéru na poli rockové hudby. Jako muzikant tělem i duší se rozhodl tato výročí uctít hudbou.
Před nedávnem vydal čtyřdeskový CD box, který postupně mapuje celou jeho kariéru skupiny Prúdy a mimo jiné obsahuje také kompletně zrekonstruované album Pokoj Vám, jehož vydání bylo v roce 1969 zrušeno z vyšší moci. Letos na jaře pak bude skupina Prúdy v legendárním obsazení slavit společně se svými fanoušky na turné po České republice. Bližší informace lze získat v Agentuře Velryba Promotion na telefonu 067 / 721 8849. |
|
Ten dělá to a ten zas tohle...
Hudba je formou komunikace a zdrojem vzájemného přenosu energie
V pátek 9. dubna vystoupí v Uherském Hradišti brněnská skupina SWORDFISHTROMBONES (SFT). Koncert pořádaný v rámci přehlídky mladých úspěšných skupin 8x rock bude již druhým letošním vystoupením tohoto seskupení uskutečněným v klubu Mír. Začátky kapely sahají do roku 1994. V prosinci minulého roku pokřtili v brněnském HaDivadle své nové CD Amorous Fruit, odborná kritika se vyjadřovala v superlativech - soudě podle bezmezně kladné recenze zveřejněné v únorovém čísle celostátního týdeníku Reflex.
V současné době učinkují v sestavě: Miloš Rejsek - zpěv, Karel Krtička - kytara,Martin Zaplatílek - basa, Dan Petr - bicí a Alois Ponížil - lesní roh, trubka. Požádali jsme o rozhovor Aloise Ponížila, třiadvacetiletého studenta brněnské JAMU, budoucího divadelního manažera. Proč se obracíme právě na něho? Místem trvalého pobytu, lépe řečeno domovem, zůstává spjat s NIVNICÍ, obcí našeho kulturně bohatého regionu, kde nikdy nebyla nouze o talentované hudebníky. Když dodáme, že muzice propadl již v sedmi letech, nepřekvapí nikoho autorstvím nadepsaného citátu...
Jak bys ve stručnosti nezasvěcenému návštěvníkovi charakterizoval styl hudby skupiny SWORDFISHTROMBONES, se kterou vystoupíš na koncertě v Uh. Hradišti?
Jedná se o alternativní muziku, styl oscilující kolem rocku, jazzu, popu, tanečních rytmů. Vycházíme rovněž z bluesových kořenů - všechny skladby jsou kolektivním počinem, živelnou prací, kdy každý vkládáme určitý kus vlastního já - prožitky, touhy, emoce... Snažíme se o komunikaci s publikem, téměř magické propojení stejně naladěných jedinců vnímajících obdobné pocity i potřeby. Doufám, že se nám to alespoň částečně daří.
Hraješ na trubku a lesní roh, který z těchto nástrojů je ti bližší?
Původně jsem začínal u flétny, potom jsem nějaký čas hrál na klarinet a v deseti letech jsem zakotvil u lesního rohu, k němuž mě přivedl kapelník dětské dechovky pan Zimčík, protože usoudil, že mám pro tento nástroj nejlepší předpoklady. Navštěvoval jsem Lidovou školu umění v Uherském Brodě, kde jsem se usilovně cvičil hornu ovládnout. Hrát na trumpetu jsem začal mnohem později, vlastně jako samouk.
Takže tvé hudební začátky jsou spjaty s dechovkou, je to rytmus tvého srdce? Zahraješ si ještě občas v místní kapele?
K dechovce mě samozřejmě přivedli rodiče, hlavně tatínek se asi rád ukázal s šikovným synkem, nastrojeným v kroji, teď ho mrzí, že jsem ji odsunul na vedlejší kolej.Nikdy jsem bytostně netíhl k tomuto žánru, dechovka mi přijde už jaksi hotová , uzavřená sama do sebe - je určena usedlejším a konzervativním posluchačům - já jsem jiného ražení. Baví mě objevovat nové možnosti a cesty. Doma si moc nezahraju, zbývá mi málo času - musím dostudovat.
Studuješ divadelní manažerství, láká tě divadlo víc než muzika ?
Divadelníkem jsem se stal až na gymplu, do té doby jsem snil o kariéře slavného hudebníka. Bohužel mi nebylo přáno, nedostal jsem se na konzervatoř, a tak jsem na muziku částečně zanevřel. Náš divadelní kroužek měl úspěch, proto jsem se realizoval spíše v těchto aktivitách, což mi nakonec prospělo u přijímacích zkoušek na výšku dostal jsem se do Brna na JAMU, kde studuji posledním rokem. Na lesní roh jsem během školy hrával jenom pro formu nebo pro zábavu, přestože mě stále bavilo obojí...
Nyní se však prezentuješ coby člen skupiny, které se podařilo úspěšně vykročit z anonymity a získat si obdivovatele a fanoušky. Prozradíš nám, jaké události předcházely vydání CD, o kterém píše kritik Milan Tesař, že na něm přebírá trubka nebo trombon opakující se melodickou figuru, vždy ku prospěchu té které skladby?
Někdy v devadesátém sedmém mě oslovila kamarádka s tím, že jedna brněnská kapela shání trumpetistu. Domnívala se, že tento nástroj ovládám a doporučila mě. Já však do té doby na trumpetu nikdy nehrál! Přesto jsem se dostavil na domluvenou schůzku a tam se přiznal, že to nebude má pravá parketa. Kluci mě přesvědčovali, prý mezi tím nemůže být velký rozdíl- tudíž se snadno a rychle naučím hrát na cokoliv. Chytil jsem je za slovo a začal cvičit, cvičit a cvičit, výsledek se jakýsi dostavil, moji budoucí kamarádi a kolegové to ocenili a já je na oplátku přesvědčil o zajímavosti zvuku trombonu, jimž se skladby obzvláštní a oživí, takže jsme začali společně hrát i experimentovat.
V dnešní době je čím dál tím složitější prosadit se v jakémkoliv z oborů lidské činnosti a o kumštu to určitě platí dvojnásob, jak se na to díváš ty? Jaké máte zákulisní zážitky - hrajete fér?
To je ale otázka na tělo, nemyslíš? Nebudu rozebírat zákulisní praktiky, právě to by nebylo fér, špinit někoho konkrétního, i když o tom víme své. Mladí muzikanti nemívají na růžích ustláno, ze začátku se o nás neprali a často jsme hrávali nejenom zadarmo, ale i na vlastní náklady. Shánět finanční prostředky na nezbytnou propagaci dává taky pořádně zabrat. Těžko se dočkáme takové podpory, jaké se dostává vymydleným krasavcům pějícím o maminkách a pusinkách. Můžeme se ovšem těšit z tvůrčí svobody vyjadřování prostřednictvím hudby, která nás naplňuje a v přetransformované podobě ji předávat každému, komu je milá.
Text: Květa Králíková
|
|
Jak se žije v Komni
Obec Komňa, dříve Komna, leží na silniční spojce z Bojkovic (od nich 5 km jihozápadně) k silnici Uherský Brod - Trenčín. Je to typicky horská obec svahového typu, s domky nepravidelně roztroušenými po svazích Bílých Karpat, v průměrné nm. v. 364 m. Již druhé volební období je starostou Karel Navrátil.
Jak skutečně vypadal hrad Zubačov?
Komňa se uvádí ve falzu zakládající listiny vizovického kláštera z roku 1261. Podle všech známek stála uprostřed vesnice tvrz, v níž asi v roce 1385 sídlil tamní zeman Dětoch z Komně. Někteří soudí, že jeho sídlem byl Zubačov, ovšem to je méně pravděpodobné. O hradu Zubačov, který stával nad obcí, jsou první zmínky k roku 1517, přičemž byl již v tu dobu pustý. Se Zubačovem je možno ztotožnit tvrz, která stávala jihozápadně od Komně v poloze Hrádek na kótě 522. Vznikla asi na konci 12. století. Vlastní hrádek dodnes sestává ze dvou vyvýšenin oddělených od ostrožny hlubokým příkopem. Vyvýšenina, na níž stávalo hlavní sídlo, měří v průměru 33 metrů. Podle kamenné destrukce lze soudit, že stavby byly kamenné. Druhá vyvýšenina v průměru 20 metrů tvořila předhradí, z něhož vedl k hrádku most. Dřívější názvy obce: Comone 1261, de Komnye 1385, in Chomnye 1408, z Komně 1415, V Komni 1418, ves Komnie 1598, Komnya 1718, Komnia 1720, Komňa 1893. Názvy obecních tratí: Kopanice, Kopaniska, Zápotočí, Záhumenice, Na vrše, Ro
vně, Kopánky, Pod krčemny, Kameničný, Rubaniska, Čisté, Skalky, Domašové, Trsné, Jaště, Losky, Dílce, Dílnice, Zádraží, Kruhy, Žákovy, Rudikov, Padělky, Kamenka, Chladíkov, Vysoké, Hrabovské, Pod Hrabovskou, Hrabovčina, Holá stráž.
Komňa jako rodiště učitele národů
Památky připomínající údajné rodiště Učitele národů (dům čp. 22 a modlitebna Českých bratří čp. 66) byly zbořeny. Na jejich místě byl v roce 1950 odhalen pomník J. A. Komenského od akademického sochaře Julia Pelikána z Olomouce. Památník Komenského je v současné době umístěn v chráněné památce, komoře čp. 52. Od roku 1980 bylo ze strany bývalého Městského národního výboru v Bojkovicích usilováno o to, aby byl tento objekt zbourán jako silniční překážka. K tomu nakonec nedošlo a objekt se zachránil. Komora je datováno z roku 1774, přičemž s její opravou se začalo v závěru roku 1990, kdy již byla takřka v havarijním stavu. Muselo tudíž dojít k radikální stavební obnově. Mimo jiné bylo provedeno odvlhčení objektu, položena nová břidličná krytina a konzervovány dřevěná konstrukce. Památník byl dokončen a slavnostně otevřen v roce 1992 k čtyřstému výročí narození J. A. Komenského. Je zde umístěna expozice historie obce od nejstarších dob, dále předků Komenského a jeho díla.
Památník Komenského však není jedinou chráněnou památkou v obci. Další kamenná patrová komora se nachází u domu čp. 37. V roce 1993 bylo přistoupeno i u ní k rekonstrukci. Objekt je poněkud jiný než komora, kde je umístěn památník. Má roubenou klenbu. Tento typ objektu patří k velmi ojedinělým památkám lidového stavitelství. Před zničením byla komora zachráněna na poslední chvíli. K památkám Komně patří i kostel svatého Jakuba, který pochází z první čtvrtiny 19. století, a chráněné kamenné kříže. První z nich se nachází na bývalém cholerovém hřbitově, další pak na hřbitově stávajícím.
Všechny kříže byly v letech 1995 a 1996 opraveny.
Znak obce znázorňuje její historii
Dne 1. 12. 1997 byl slavnostně udělen obci Komňa znak a prapor. Na znaku se na děleném štítě nachází v horním modrém poli vyskakující stříbrný Pegas se zlatou zbrojí, červeným jazykem a zlatou korunou. Dolní pole je stříbro-zeleně děleno, nahoře se zlatou obřízkou černé ležící knihy s červenými písmeny J.A.K., dole je položen stříbrný nůž se zlatou rukojetí. Stříbrný Pegas znázorňuje rod Serenyi, který získal panství roku 1613. Kniha pak představuje spisovatelskou, pedagogickou a vědeckou činnost J. A. Komenského, pravděpodobného rodáka obce. Dole položený stříbrný nůž se zlatou - rukojetí poukazuje na staletou tradici zvěroklestičského řemesla.
Tradiční fašank je vyhlášený
Tradice veselého a vydařeného fašanku s bohatým průvodem masek přiláká každoročně v únoru do Komně mnoho návštěvníků. Nejenom o fašanku, ale i na plesích a hodech, které připadnou na Jakuba, 25. července, vyhrává jedna z nejvýznamnějších komenských kulturních složek - dechová hudba Komňané.
Text a foto: Karin Kuchtová
|
|
Hildegarda aneb Rodinný horor z hradu Buchlova
Dalším titulem, kterým Slovácké divadlo vstoupilo do předposlední čtvrtiny divadelní sezony 1998-99 a uvedlo ho na svá divadelní prkna, je zcela původní autorská divadelní hra dramaturgyně Slováckého divadla Andrey Helmichové - Hildegarda aneb Rodinný horor z hradu Buchlova. Tato hra, tolik se vážící k našemu kraji, k dominantě našich chřibských kopců hradu Buchlovu a s ním sousedící kaplí sv. Barbory, diváky oslovuje nejen svým zajímavým zpracováním, ale především výše zmíněnou skutečností, tedy tématem. Každý, kdo je alespoň trochu hrdý na svůj kraj se vším, co mu přináší i bere, jistě přicházel na premiéru této hry, která se uskutečnila v sobotu 27. března 1999 (významný to den pro všechny divadelníky, neboť je Dnem divadla!), v dychtivém očekávání a s nezkrotnou touhou vidět příběh všem alespoň trochu známý v novém rouše, nově zpracovaný, nově pojatý. A právě zpracování Andrey Helmichové diváka nijak neurazilo ani nepopudilo, ba právě naopak. Nápaditě byly vytvořeny dvě roviny příběhu, kdy stoletý op
at velehradského kláštera Gerard vypráví sedmnáctiletému Františku, který toho zatím jen velmi málo prožil, svůj příběh o velké lásce, ve které figuruje především Hildegarda. Celkové zpracování hry, které vycházelo z pověstí Aloise Jaška, udržuje diváka v neustálé pozornosti a napětí, s dotěrnou otázkou lechtající v hlavě: Jak to všechno dopadne? Ačkoli děj byl v určitých částech hry mírně rozvleklý a zdlouhavý, což by se možná dalo řešit výraznějším režisérským zpracováním, divákovu pozornost si uržel. Hra je bohatá nejen na postavy (v programu jich je vypsaných dvacet čtyři), takže zaměstná všechny herce Slováckého divadla i ostatní zaměstnance, ale také na prostory, ve kterých se vše odehrává. Velehradský klášter, kaple sv. Barbory, hrad Buchlov - prostory, které byly vytvářeny jednoduchou přestavbou kulis na scéně Ondřeje Maška. Pod režijním vedením Ladislava Peška, kdy herci možná až příliš často padali z dřevěných schodů, se v titulní roli Hildegardy představila Irena Trpíková. V roli stoletého opata Lubomír Vraspír a v roli mladého Františka David Vaculík. Jelikož postav bylo hodně, není prostoru je zde všechny uvádět, a proto snad jen tvůrce hudby - Tomáš Procházka a Josef Fojta a choreografie - Štěpán Karlesz.
Hana Galetková |
|
Tradiční předvelikonoční pozvání do Slováckého muzea
Uh. Hradiště (PA)- Etnografické oddělení Slováckého muzea připravilo v tomto předvelikonočním čase každoroční předvádění drobné rukodělné výroby spojené s prodejem. Od středy 24. března jste mohli v prostorech Muzejního klubu ve Smetanových sadech zhlédnout zhotovování zvykoslovných předmětů.
Každá oblast se odlišuje motivem či prvkem a také technologií zdobení kraslic.
Ještě z Ústředí lidové umělecké výroby, centrály starající se kdysi o národopis, byla Slobodanka Kolajová zařazena do regionu Popovic, Nového Města na Moravě a Uherskohradišťska. Typické vzory pro tyto oblasti umí jako jediná, a proto se je snaží zachovat a předat dále.
Řekněme se tedy, jak takovou batikovanou kraslici co nejjednodušším způsobem vytvořit.
Batika je jedním z nejstarších prvků zdobení. Provádí se úplně stejně na vajíčkách i na látkách. Pokud chceme dosáhnout batikových vzorů na látce, tak ji jednoduše utáhneme provázkem, tedy zauzlujeme, a do zatažených míst se po namočení do barvy žádná barva nedostane. Vajíčko by však takto utáhnout nešlo, a proto použijeme způsob nanášení vosku na čisté omyté vajíčko octovou vodou, která vajíčko odmastí. Včelí vosk přibarvíme voskovkou, aby šel na vajíčku dobře vidět, protože jinak je čirý jako voda. Nanášíme jej tak zvanou stužkou - redispero - stočený plíšek do dutinky.
Poté vajíčko obarvíme ve speciální barvě nebo také ve vodovém mořidle na dřevo, které zakoupíme v kterémkoliv obchodě barev a laků. Vajíčko důkladně osušíme a nyní vosk nahřejeme nad ohněm a setřeme. Tak vzniká batikový vzor, pod vosk se totiž barva nedostane.
Před barvením vajíčka si nezapomeneme zalepit dírky, aby se barva nedostala dovnitř, protože pak by dlouho vysychala a také z vajíčka vytékala. Po setření vosku dírky znovu obnovíme a hotovou kraslici navlečeme pomocí háčku na šňůrku. Po svojí mamince přebrala rodinný um vyškrabování kraslic Marie Kočicová z Rudimova. Již čtyřicet let udržuje tradici rudimovských vzorů. V dalším pokolení si našla svoji neteř.
Devět let vytváří kraslice zdobené slámou Petra Žitňanská z Uherského Hradiště a pořád se prý zdokonaluje. Do muzea přivezla ukázat hanácké kraslice, typické svými vzory a barvami - červenou, tmavě zelenou, černou, hnědou a někdy modrou. Při práci jsme zastihli její kamarádku a již dva roky žačku Lenku Vrbovou.
Pokud bude mít chuť, zkuste autorčinu recepturu pro výrobu. Pro zhotovení kraslic zdobených slámou používá oves. Nejlepší je vysazený po Velikonocích a sklizený v srpnu, ještě nezralý, aby se nelámal a nemusel namáčet a žehlit. Z nastříhaných stébel se odstraní kolínka, rozstřihnou se nůžkami a vypracují.
Výfuky se obarví kupovanou nitrocelulózovou barvou. Vajíčko dané na špejli se ponoří do barvy a poté špejli zabodneme do kýblu s pískem. Barva hezky steče po vajíčku a to je stejnoměrně nabarvené. Po vypracování slámy ji nastříháme na různé proužky, kosočtverečky, různé tloušťky a délky a pak se dolepují nitrolakem, který naleptává a sláma výborně drží, do vzorů.
Petra Žitňanská přijela do muzea se svojí matkou Antonií Panáčkovou, která se před třiceti lety přestěhoval a ze Zlínska do Uherského Hradiště. V jejích rukou vznikaly lidové motivy figurek z kukuřičného šustí, které zhotovuje již přes deset let.
Dřevořezbář Jan Mička přijel až ze Strážnice, aby nabídl ukázky své dlouholeté práce se dřevem. Jak sám říká, jeho dřevěnými motivy se stal selský život, ve kterém vyrůstal. K vidění byly postavičky při míchání trnek, vinobraní, svážení lesa z dřeva a spousta dalších.
Svými ukázkami vlastnoruční práce se přišel pochlubit skoro sedmdesátiletý krojový krejčí František Mikulec.
Opodál ukazovala plody své práce jeho dlouholetá spolupracovnice, krojová švadlena Anna Gahurová, tentokráte dámské kroje a doplňky.
Velikonoční předvádění ve Slováckém muzeu zdaleka nekončí. Právě dnes máte příležitost spatřit tkaní na malém stavu Tomáše Marečka, zpracování proutí rukama Pavla Kolaříka a výrobu kraslic zdobených jezerní sítinou Hermínou Otépkovou. V úterý vám Jana Mikulcová a Jarmila Lagová nabídnou zhotovování batikovaných kraslic nejen ostrožské oblasti. Poslední březnový den ukončí předvádění Vlasta Brunclíková ukázkou obřadního velikonočního pečiva, Anna Bartáková slámovými ozdobami a Petra Žitňanská vám nabídne kraslice zdobené slámou. Velikonoce se blíží. Pokud se chce inspirovat, nakoupit si lidové výrobky spojené s tímto svátkem nebo se chcete podívat na šikovné ruce těch, co udržují pomalu skomírající lidové tradici, přijde, jste vítáni! |
|
I ti nejmladší rádi recitují
Uh.Hradiště (gal) - To, že i ti nejmladší rádi recitují, dokázala v pátek dopoledne velmi vysoká účast recitátorů na Oblastním kole soutěže dětských recitátorů, recitačních kolektivů a divadel. Ve čtyřech kategoriích se na tuto každoročně pořádanou soutěž sjeli školou povinní recitátoři z okresů Břeclav, Hodonín, Uh.Hradiště, Zlín, Kroměříž a Nový Jičín. V prvních třech kategoriích byla recitátorská úroveň proti minulým letům velmi vysoká. Téměř žádný interpret se neprovinil špatným dramaturgickým výběrem textu ani neosobitým podáním, proto bylo závěrečné rozhodování poroty o to těžší a náročnější. Do celostátní přehlídky, která se uskuteční v Ústí nad Orlicí, můžou jet z každé kategorie pouze dva recitátoři. Ze třetí kategorie byly vybrány tyto slečny: Lucie Romanová a Veronika Mikulíková. Čestné uznání získali: Martin Žabenský a Radek Miklík. Ze druhé: Bohumil Cigoš a Eliška Uřičářová a čestné uznání získala Iveta Mlejnská. Ti nejmladší sice dále nepostupují, ovšem ocenění získávají. Získali ho: Marti
na Bartošíková a Lukáš Kadlec a čestné uznání Hana Demelová.
V sobotu pak soutěž pokračovala recitačními soubory a divadly. Pořadateli celého poezií i prózou nabitého klání byly - Sekce tvořivé dramatiky SSŠ, Základní umělecká škola, Dům dětí a mládeže a KK Uherské Hradiště. |
|
Publikace o Galerii Slováckého muzea uvedena do života
Uh. Hradiště (PA) - Čtvrteční beseda s Marií Martykánovou v Galerii Slováckého muzea měla oficiálně uvést do života první historicky samostatnou publikaci, mapující tuto významnou kulturně - historickou budovu, se stejnojmenným názvem Galerie Slováckého muzea.
Nic takového se nestalo, protože přes obrovský počáteční zájem o tento počin se na besedu nikdo nedostavil, ale i přesto můžeme říci, že kulturně bohatá, sto sedmi stránková publikace, je na světě.
Dnes je to přesně měsíc, i na hodinu, kdy jsem poprvé držela tuto knihu v ruce a v duchu říkala, že se mi splnil jeden z mých velkých snů. Všechno, co k téhleté budově patří, je právě v této jedné knížce. Všichni jsme měli slavnostní pocit, že se nám to podařilo, s trochou nostalgie prozradila Marie Martykánová, která v publikaci zúročila 23 let své práce v galerii.
Po úvodníku ředitele Slováckého muzea Ivo Frolce následují jednotlivé galerijní kapitoly.
První kapitola pojednává o stavebně historickém vývoji budovy. Obeznamuje čtenáře s historií budovy do roku 1962, kdy se z ní po předchozí rekonstrukci vybudovala galerie.
Další kapitola pojednává o vývoji umělecké sbírky ve Slováckém muzeu, protože galerie je jedním z jeho oddělení. Unikátním způsobem popisuje charakteristiku a zvláštnosti sbírek, jejich formování a postavení v určitých dobách od roku 1914 až po současnost. Třetí kapitola popisuje činnost galerie od roku 1962 až téměř do dnešní doby. Najdete v ní vybrané významné výstavy jednotlivých období i s doplňkovými činnostmi. Vše dolaďuje spousta reprodukcí, i archivních.
Součástí knihy je průvodce stálou expozicí, protože galerie nikdy neměla peníze na vydání samostatného katalogu. Průvodce obsahuje kratičké povídání o každém autorovi se stručnou charakteristikou, přičemž je respektována osnova stálé expozice.
Úplně na závěr je abecedně řazený katalog zastoupených autorů. U každého z nich se nachází reprodukce a stručné životopisné údaje. Nechybí ani německé a anglické resumé.
Na přelomu letošního a příštího roku by měla vyjít druhá publikace - Slovácké muzeum - pojednávající o vzniku a vývoji muzea jako instituce, s vyčleněnými vědními obory.
Plánovaný třídílný svazek, na sebe volně navazujících publikací, by za rok nebo dva mělo doplnit zpracování archeologie, včetně Památníku Velké Moravy a lokalit. |
|
Moudrý a citlivý Idiot přijel se svým stvořitelem Gedeonem
Uh. Hradiště - Ve čtvrtek přijal pozvání na hradišťskou premiéru nového filmu Návrat idiota jeho režisér Saša Gedeon. Spolu s ním přijel představitel hlavní role Pavel Liška, producent filmu Petr Oukropec, režisér Filmu o filmu a vedoucí castingu Benjamín Tuček a alespoň závěrečnou besedu stihla i herečka Tatiana Vilhelmová, která omluvila svoji kolegyni Aňu Geislerovou.
Sice s hodinovým zpožděním, jak už to bývá zvykem u pražských umělců, dorazil očekávaný tvůrčí tým filmu, který před večerní projekcí s potěšením přivítal i 100 000 návštěvníka. Stala se jím Veronika Kanyicsková z Uherského Hradiště.
V průběhu promítání se obětoval režisér spolu s Idiotem ke krátkému povídání s novináři.
Pane režisére, přišla prvotní inspirace z četby Dostojevského?
Knihu jsem četl na gymnáziu. Úplně jsem jí nerozuměl a jediné, co jsem si z ní zapamatoval, byla ta postava, ke které jsem se po letech vrátil, a chtěl jsem zjistit, co je v té knize vlastně za příběh, co se vlastně na těch sedmi stech stránkách děje. Zjistil jsem, že příběh je strašně mimo tuto dobu, hluboce zakotvený v Rusku a jeho minulosti, že postavy jsou složité ve svých motivacích. Řekl jsem si, že je nesmysl točit to, nikdy to dělat nebudu a pustil jsem se do Indiánského léta.
Ke knize jsem se vrátil jednou při povídání s Petrem Oukropcem, který mě přesvědčoval, a když jsem mu řekl, že se to natočit nedá, napadlo ho, ať vezmu postavu Idiota a zkusím k ní vymyslet vlastní příběh, prostě ji zasadit do současnosti. Téma mi přišlo natolik zajímavé, že jsem se odhodlal a zkusil jsem tuto experimentální cestu.
Snažil jsem se diskutovat s možností, jak by Idiot mohl obstát v dnešních vztazích? Co by se mu mohlo přihodit? Do jaké míry by mohl být aktivní postava? Až se z toho vytvořila zápletka a struktury vyprávění.
Od vašeho debutu je tento film určitým posunem nejen v tvůrčím vývoji, ale i větší hloubkou rozebíraných témat?
Měli jsme daleko větší pocit zodpovědnosti. Téma Idiota se nám zdálo závažné a hluboké, které zasahuje spoustu lidského spektra, že už vyjadřuje tolik podstatných věcí o člověku, že už to není jenom lehkovážná komedie nebo letní romance jako Indiánské léto, přestože i tam byly závažné podtóny. Budeme rádi, když lidé budou vnímat závažnost filmu a neberou z něj jenom tu komediální stránku věci.
Hledal jste herce pro jednotlivé role nebo byly napsané přímo na tělo?
Když jsem Idiota dopisoval, jako první mě napadla Táňa, protože jsem s ní měl velkou zkušenost už z Indiánského léta. Kromě toho, že je to fantastická herečka s neuvěřitelně širokou škálou, tak ji mám rád i jako člověka. Spolupráce s ní byla příjemná. Když jsem Idiota dopsal, napadlo mě, že by ještě její sestru mohla hrát Aňa Geislerová a Emila Jirka Langmajer. První nápad se mi zdál hrozně banální. Nakonec jsme zjistili, že objevit postavu Františka, toho Idiota, je strašně těžké, že si komplikovat život u ostatních postav nemá cenu, že ani na to nemáme čas, a navíc nás nikdo jiný na tyto role nenapadal. Zjistili jsme, že Aňa a Jirka jsou optimální nejen typově a herecky, ale i lidsky na ty postavy, že je dokážou perfektně ztělesnit. Nejvíc jsme se zadrhli a nejvíce problémů bylo s obsazením právě hlavní postavy.
Kde jste potom našli onoho hlavního představitele Františka?
Měli jsme velké štěstí, že jsme Pavla zahlédli v několika rolích v divadle, protože hostoval s brněnským HaDivadlem v Praze. Shodou okolností hrál různé postavy všelijak postižené, takže nás to inspirovalo. Tato postava je kromě toho také postižená tím, že je výjimečně moudrá, citlivá a vlastně se širokým srdcem, tak jsme museli udělat herecké zkoušky. Všichni adepti, co scénář četli, dopadali jakoby jalově a já už jsem začínal mít pocit, že je scénář špatně napsaný, když jej herci nejsou schopni zahrát. Teprve Pavel prokázal, že ten text má svůj smysl a že ta postava se dá naplnit a ztělesnit nějakým živým člověkem, když už to začínalo vypadat jako nemožný úkol.
Pavle, jaká byla tvoje spolupráce s herci, kteří mají už něco za sebou?
Když jsem se dozvěděl jména herců, kteří budou ve filmu hrát, měl jsem trošku obavy, protože přece jen to byla pro mne velká jména. Ty trvaly však jenom pár dnů, protože potom jsme se všichni spolu sčuchli. Výhodou bylo, že ve filmu hráli většinou samí mladí lidé. To, čeho jsem se nejvíc bál, že nebude v pohodě, že se zaseknu a nebudu vědět jak dál a vrátím se zpět do Brna, se nestalo, díky tomu, že kolem byli úžasní lidé a dodneška jsem tomu vděčný. Kromě toho, že jsem si mohl poprvé vyzkoušet natočit film, mi přinesl nové kamarády, které mám rád dodnes.
Naše čtyřka - já, Jirka, Aňa a Táňa jsme trávili celý čtvrt rok pospolu. Když jsme netočili, jezdili jsme spolu na výlety. Neuvěřitelným způsobem jsme kalili. Dnes vůbec nechápu, kde jsme na to brali energii, protože jsme chodili spát ráno a za pár hodin pro nás přijelo auto a šli jsme na plac.
Pavel Paška
|
|
Obvyklé úhly pohledu na Zlín a jeho obyvatele
Uh. Hradiště (ap) - Foyer kina Hvězda opět ožije fotografiemi. Tentokráte výstava nazvaná Zlín a jeho lidé bude postihovat současnou tvář města Zlína v jeho rozmanitosti a proměnách.
Vernisáž se uskuteční v pátek 2. dubna v 17 hodin a výstava potrvá do 22. dubna.
Cílem fotografických projektů je podat informaci o současném stavu společnosti a její kultuře v nejširším pojetí, a to navíc v dynamické podobě se všemi razantními změnami, které dnešní doba přináší.
Na tuto skutečnost reagoval i Úřad města Zlína a na základě jednání s vedením Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko - přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě uzavřel smlouvu o spolupráci při organizaci a realizaci rozsáhlého fotografického projektu Zlín a jeho lidé.
Je příznačné, že město Zlín, které se vždy i v minulosti vymykalo standardním charakteristikám při sociálně psychologických typologiích obyvatel měst, jejich hodnotových systémů, jejich vztahu k práci, je ideálním prostorem pro fotograficko - sociologická bádání. Důsledkem sociální odlišnosti, dané trvající tradicí baťovských atributů, jsou i artefakty v podobě hospodářských, kulturních, výchovných, sociálních a veřejných komplexů. |
|
Základní údaje o filmu Návrat idiota
Rozhodnutí režiséra a producenta o námětu padlo na podzim roku 1996. Scénář psal Saša Gedeon šest měsíců, začátkem roku 1997. Impulzem pro zahájení výroby byl úspěšný casting Pavla Lišky a zájem o scénář na trhu projektů v Mannheimu a v České televizi. Natáčení probíhalo od února do dubna minulého roku a celkem trvalo plánovaných 60 dní, komplikace přinesla teplá zima zcela bez sněhu. Natáčelo se po celých Čechách i na Moravě, v reálech obce Zásada (scény z tanečních a Silvestra), Polička (kluziště), v předměstí Trutnova, na nádraží Turnova, v Plzni, Brně, kladenské vinárně, pražském bistru, v ulicích a v ateliéru snové scény. Dokončovací práce probíhaly celou druhou polovinu 1998. Celkové náklady dosáhly hranice 20 milionů. |
|
| |
