DOBRÝ DEN SLOVÁCKO

Číslo: 18
03.05.1999
Článků: 54

REDAKCE

ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000

	Jiří Vobecký jako ztřeštěný muzikant i bručoun s dobrým srdcem
	V neděli na krásnou pohádku do Slováckého divadla
	Tři sestry v klubu Mír a zadarmo!
	Destrukční tornádo vyvolává turné čtveřice metalových kapel
	Když říkával můj otec Hluk, tak myslel domov
	Júdit - variace na starozákonní téma
	Konference UNESCO
	II. archivní seminář Asociace českých filmových klubů
	Ten dělá to a ten zas tohle...
	Jak se žije v Jankovicích

Jiří Vobecký jako ztřeštěný muzikant i bručoun s dobrým srdcem

Uh. Hradiště - Premiéra muzikálu Někdo to rád horké (Sugar) na Malé scéně se koná právě dnes v 19.30 hodin, a tak jsem si pozvala na rozhovor jednoho z hlavních protagonistů - Jiřího Vobeckého.

Ve Slováckém divadle pracuje již pěknou řádku let a za tu dobu si na role rozhodně nemůže stěžovat. Když není náhodou plně vytížený ve velkém divadle, vyřádí se na Malé scéně. Zde ho můžeme pravidelně vídat v Limonádovém Joovi a v minulém roce například v inscenaci Kabaret nebo v Šesti ženách Jindřicha VIII.

V blízké budoucnosti Vás čekají dvě velké muzikálové role. Joe v muzikálu Někdo to rád horké (Sugar) a Horác Vandergelder v Hello, Dolly! Jak stíháte jejich nastudování?
Původně mělo nastudování obou rolí přijít postupně za sebou, takže by k současné práci na obou vlastně vůbec nedošlo. Jenomže jednání s americkou agenturou odsunulo zahájení práce na Sugar, a tak v době, kdy se práce na Malé scéně chýlily k závěru, jsem už běhal po velkém jevišti jako Horác a to bylo velmi náročné. V některých dnech, kdy jsem zkoušel obě role zároveň, muselo jít stranou všechno ostatní. Myslím ale, že se to prolnutí práce na obou rolích nijak negativně neprojeví.

Joe, ztřeštěný muzikant žijící ze dne na den, a Vandergelder, bručoun, který pod tvrdou slupkou ukrývá dobré srdce. Která role je Vám bližší?
Jsou mi blízké obě a každá jinak. Vždycky mě bavilo vytvářet role tak, aby se dost odlišovaly, aby nebyly všechny jako z jedné škatulky, což se někdy stává. Ani si to člověk nijak výrazně neuvědomí a už se ocitne v tom středním věku, kdy může zapomenout na všechny ty role krásných mladých ztřeštěnců, zamilovaných až po uši, a ještě je věkově daleko do rolí starých charakterních dramatických typů. Mám někdy dojem, jako by obě role vyjadřovaly tu věkovou hranici, po které se právě pohybuji. Obě jsou nesmírně zajímavé a každá přináší jiné možnosti.

I Vaše žena Ludmila Forétková je úspěšná herečka, setkali jste se někdy na jevišti jako muzikálová dvojice? Jak se Vám společně spolupracuje?
Jako partneři, a to i životní, jsme se setkali poprvé na jevišti v rolích Romea a Julie a navíc to byla inscenace, která se trošičku snažila i o muzikálové pojetí. Nakonec sice neměla s muzikálem nic společného, ale aspoň jsme si poprvé spolu i zazpívali. Od té doby jsme si sice spolu zahráli ještě mnohokrát, ale muzikálové role to nikdy nebyly. Naposledy nám to spolu krásně herecky jiskřilo v kabaretu Komedianti jdou do nebe na Malé scéně ve scénce Los, kde jsme si zahráli s Jaroslavem Kynclem. Dodnes si vzpomínám, kolik hezkých hereckých nápadů jsme při práci nad textem dostali, a tak jsme byli rádi, že ta scénka přežila svou inscenaci a mohli jsme si ji zahrát i na oslavách dvacetiletí Malé scény.

Premiéra na Malé scéně se koná dnes, s jakými pocity se na ni připravujete?
S pocity velké odpovědnosti a samozřejmě i s pocity trémy. Je to komedie plná muziky s živou kapelou, figuruje v ní spousta převleků a rekvizit, takže se vždycky může stát, že se něco zadrhne. Ale v tom je právě divadlo jedinečné a tím se odlišuje od filmu, že každá repríza je svým způsobem zvláštní a neopakovatelná. O Malé scéně, kde figurují určité prvky studiových scén, to platí dvojnásob. Ti z diváků, kteří se chlubí tím, že například Limonádového Joa viděli už pětkrát, to jistě mohou potvrdit. Ale doufám, že všechno dobře dopadne a diváci nás přijmou vlídně.

Je něco, na co byste své diváky v Někdo to rád horké rád předem připravil?
Překvapení se konat budou, ale prozrazovat je samozřejmě nemůžu. Snad jen, že se ocitnou v ilegálním alkoholovém klubu v době prohibice v Americe dvacátých let, a tak pokud chtějí projít přísnou kontrolou bodygardů - uvaděčů, kteří jsou alergičtí na chlupaté, musí spolu s lístkem říci i heslo Jdu babičce na pohřeb. Ale pokud ho zapomenou - nevadí. Jistě jim ho někdo v pokladně divadla prozradí.

Andrea Helmichová

V neděli na krásnou pohádku do Slováckého divadla

Uh. Hradiště (hel) - Na neděli 9. května ve 14 hodin pro Vás a Vaše ratolesti připravilo Slovácké divadlo překvapení. Co byste řekli příjemnému odpoledni strávenému s dětmi v divadle na tajemné pohádce Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla. Nebojte se, že budete odcházet smutní, všichni víme, jak Malá mořská víla skončí, ale netušíte, že ji tentokrát na cestě z moře na pevnou zemi provází postava Mořského slizu, kterou připsal autor dramatizace a režisér Ladislav Pešek. Název této komické figurky rozhodně není příliš vábný, ale její průpovídky, krkolomné jednání i dobrá duše v lecčems připomínají osvědčeného kašpárka z našich lidových pohádek a zaručeně si získají srdce Vašich dětí. Efektní scéna, kdy se mořské hlubiny střídají se˙zámeckým okolím, a kostýmy plné fantazie a odkrytého ženského půvabu Vás naplní obdivem k umění výtvarníků Ilji Hylase a Andrey Štefančíkové, kteří se na jejich podobě podíleli.

Na scéně uvidíte v hlavní roli mladičkou Terezu Mikšíkovou, která je plna křehkého půvabu malých mořských víl, její starší sestry Jaroslavu Tihelkovou a Alenu Pavelkovou. Moři panujícího Vladimíra Doskočila a jeho pozemský protějšek Annu Slezákovou-Mikovou, která se nemůže dočkat, až se konečně zbaví trůnu a bude si žít po svém. Prince si s chutí zahrál David Vaculík a jeho moudrého přítele Martin Vrtáček. Krásnou princeznu, která tak osudově zasáhne do pohádkového děje, ztělesní Michaela Scheibová a Čarodějnici Ludmila Forétková. A kdo bude hrát Mořského slize? Nechte se překvapit. V této roli alternuje Pavel Liška s Jiřím Krausem. Nezapomeňte si koupit prográmek k představení, který tentokrát funguje i jako zpěvník všech písniček Kateřiny Mančalové, které v pohádce zazní.

Tři sestry v klubu Mír a zadarmo!

I to se vám může klidně stát. A vůbec to nebolí. Za všechno totiž může Vichrova koncertní agentura. A nám bohatě stačí, když odpovíte třeba na tyto otázky:

1. Jak se jmenuje lepá harmonikářka?

2. Kdo tvoří maskot skupiny?

3. Hráli už někdy Tři sestry na Míru?

Teď všechny ty, doufám správné odpovědi někam napište a doneste nebo pošlete je směrem do naší redakce. No a potom přesně za týden, v pondělí se dozvíte, jestli si můžete říci: Jdu v sobotu 15. května do klubu Mír na koncert Tří sester a zadarmo!

Destrukční tornádo vyvolává turné čtveřice metalových kapel

Jedna z nejlepších deathmetalových formací v naší republice - Infanticide

Uh. Hradiště (pa) - Postupné zatmění. Napětí roste, srdce buší na poplach a ušní orgány jsou připraveny přijímat. Stále sílící tlak nekompromisně servírované destrukce do našich mozků. Vrchol je v dohlednu.

Místní apokalypsa totiž propukne v pátek 7. května po devatenácté hodině, kdy v rámci celorepublikového turné Trosky v kovu se uskuteční v Kulturním domě v Míkovicích koncert předních skupin tvrdého ražení - Silent Stream of Godless Elegy, Infanticide, Tortharry a Sad Harmony.

Jako předkapely vystoupí Tartaros, Sepultura Revival Band a místní kapela Lesní plesnivec.

Silent Stream of Godless Elegy jsou velkým pojmem na české scéně od konce roku 1996, kdy vydali první album Iron. Pochlubit se můžou nejen druhým albem Behino the Shadows, ale i poněkud netypickým nástrojovým obsazením čítajícím kromě bicích, kytar a basy i violoncello, violu a housle. Nezanedbatelná jsou rovněž i umístění na předních pozicích v hitparádách hudebních časopisů a rádií.

Z jiného soudku nám nabídne svoje hudební plody death metalová Infanticide. Vyspělá a kvalitně na výši ve svém stylu se během pár let zařadila mezi českou špičku. Svou nápaditostí a pestrou muzikou dokázala přesvědčit už spoustu lidí, že death metal se dokáže postavit po boku stejně kvalitním stylům, jako blues, jazz či hard rock.

Po více než roční pauze skupina vyrazila na turné s novými skladbami z debutního alba Infanticide.

Určitě nesmíme opomenout přítomnost dalších dvou skupin, které spolu s výše dvěma zmiňovanými kapelami tvoří páteř turné. Jsou to hronovští Tortharry a perla Horňácka, Sad Harmony.

Tortharry se svým novým, v pořadí již třetím albem Unsen mají větší a větší schopnost dokázat, že kvalitně odvedený výkon a profesionalita jim nejsou cizí. Dokazují to i četná úspěšná vystoupení na letních festivalech doma i v zahraničí.

Sad Harmony sice nedisponují žádným albem, jsou však velmi jedineční přístupem ke své tvorbě. Zatím poslední demonahrávka Astray si zaslouží pozornost nejen v pohodlí domova, ale i naživo, obzvláště pak strhující podání frontmana Jiřího Sládka. Doufejme, že nová nahrávka, nejlépe CD, bude brzy na spadnutí.

Když říkával můj otec Hluk, tak myslel domov


	Ej ty hlucká hospoda!
	Kolik dukátů už v radost proměnila,
	kolik smutku utonulo v sklenkách,
	kolik lásek pochovala, kolik nových křtila?

	I kdybys sem přišel s chladnou krví,
	smyčce hudců přímo na srdce ti hrají,
	jitro přivítá tě ve svatebním kroji,
	písně horké hvězdy ze tmy zavolají.

	Vracím se k tobě, drahý kraji,
	jako ke kotníkům milované ženy.
	Znám ten cinkot slunce na tvém hrdle!
	Strom nemůže vzlétnou nad kořeny.

	Když říkával můj otec Hluk, tak myslel domov.
	Jak by synek mohl zůstat němý?
	Vím, kde čeká studna s živou vodou.
	Šátkem písní, hudci, čelo ovažte mi!
                  (úryvek z básně Šátek písní)

Umínil jsem si, že musím svůj cit k rodnému kraji vyjádřit v nějakém románu. Námět našel v době, kdy bylo Slovácko napadáno bočkajovskými tlupami a lichtenštejnskými dragouny. Počátek 17. století se podobal náladě posledních let okupace, kdy všichni věřili v konec války.

V Hluku mě zavedl otec k tvrzi, která se rozpadala. Do ní položil sídlo lidového hrdiny, hejtmana Jana Šarovce, kterého vytvořil jako ztělesnění všech vlastností slováckého lidu. Kulisy románu Na dolinách svítá byly historické, osudy jednotlivých postav si pak vymýšlel. Psával jsem dlouho do noci a bylo to pro mne více životem, než co se dělo okolo mne. Učitel a malíř Dominik Černý skoupil v Hradišti všechny výtisky a postaral se, aby se dostaly do rukou Hlučanů, aby se seznámili se slavnou minulostí tvrze. V době, kdy Bočkajovy nájezdy vymazaly z map na šedesát slováckých vesnic, odolaly zdi hlucké tvrzi a ochránily ty, kdo do ní utekli.

A opravdu to Hlučany podnítilo k úmyslu obnovit tvrz. Trvalo několik let, než vstala z mrtvých, a najednou tu stálá ve své krásné renesanční podobě. Stala se centrem Dolňáckých slavností folkloru, které se konají každé tři roky. Ohlas románu si vynutil na Kožíkovi pokračování - Šavle a píseň, v němž se stal hlavním hrdinou syn hejtmana Šarovce.

František Kožík se narodil 16.5.1909 v Uherském Brodě. Jeho otec, rodák z Hluku, byl soudcem. Své prožitky nejen ze studia na hradišťském gymnásiu, ale i z okresního města, vložil do knížky Dětství a Prstýnek z vlasů.

V roce 1931 absolvoval v Brně současně právnickou fakultu a dramatickou konzervatoř, dva roky zde byl soudním čekatelem a současně navštěvoval filozofickou fakultu, hrál v divadle Akademická scéna, byl členem voicebandu E. F. Buriana a spolupracoval s rozhlasovým studiem. V roce 1933 začal v brněnském rozhlase jako redaktor, hlasatel, reportér, prosadil se i jako autor rozhlasových pásem, dramatizací a her.

Literárně debutoval v roce 1926 ve Studentském časopise. Jeho začátky ve znamení milostné a přírodní lyriky jsou shrnuty do dvanácti básnických sbírek. Od 30. let se začal projevovat i jako dramatik. Jeho první román Největší z Pierotů předznamenal další jeho umělecký vývoj, spjatý s žánrem životopisného románu.

Početná je jeho tvorba pro děti a mládež. Samotnou kapitolu tvoří scénáře k filmům. Jako první vydal knihu esejů věnovaných rozhlasovému umění, napsal řadu operet, revuálních pásem, dramatizací vlastních románů i divadelních her, je autorem několika operních libret.

Při rozhovoru den před udělením čestného občanství města Hluku v roce 1979 řekl: Mým největším dílem je záchrana hlucké tvrze. Ovšem nebýt rukou obětavých Hlučanů, dnes bychom tu neseděli.

Nejvíce si zamiloval větu, kterou již napsal filosof Guyau: Mám dvě ruce. Jednu, abych tiskl ty, s nimiž jdu, druhou, abych podpíral ty, kdo padli.

Město Hluk připravuje svému čestnému občanu Františku Kožíkovi v sobotu 15. a neděli 16. května na hlucké tvrzi literární pořad Pocta Františku Kožíkovi k jeho nedožitým devadesátinám. Pořad moderují herec Slováckého divadla Vladimír Doskočil a Irena Krylová. Vystoupí cimbálová muzika Babica, zazpívá Mužský pěvecký sbor z Hluku a Hlucký divadelní spolek předvede ukázky z divadelní hry Hejtman Šarovec. Autentičnost doplní fotografie a promítaná videoprojekce.

Pavel Paška

Júdit - variace na starozákonní téma

Zlín (akr) - Stalo se to koncem šestého století před naším letopočtem. Překrásná žena prošla celým ležením nepřátelského vojska až k stanu vojevůdce Holoferna. Okouzlila ho, opila vínem, a především svým půvabem. Když v blaženosti usnul, uťala mu hlavu jeho vlastním mečem. Zmatení vojáci se rozutekli a Júdit byla oslavována jako hrdinka. Tolik starozákonní příběh, kterému se v naší hře dostane trpkého pokračování. Júdit nechce být velebena. Prchá z rodné Betúlie do divokých, pustých hor. Třicet roků tam žije, rozpolcená, rozdvojená, sužovaná svědomím. Čas vnímá jako modrou závrať, z jejíhož objetí není úniku.

Zač se ta žena vlastně trestá a co v ní tolik bolí? Proč sebe samu vzdálila od lidí? Jaký smysl mělo Holofernovo zabití? Na dně propasti, kterou Júdit vidí mezi sebou a sebou, je čerstvá a stále čerstvější krev. Vytryskla opravdu jenom z šíje Holofernovy? A proč vlastně? Vždyť ji přitahoval, milovala ho. Společně s ní, nebohou a zestárlou, se dobíráme k tomuto šokujícímu poznání. Milovat z nenávisti, je to možné? Už tento stav duše je trest.

Ústředním tématem dramatu je však cosi jiného: vrtkavost davu, který dokáže zatratit, co zbožňoval, křičet jakoby jedněmi ústy slovo sláva i hanba a kolektivním názorem maskovat beznázornost; hlavně, že zíráme všichni, chválíme i kvílíme všichni a pro každou ruku se tu najde kámen, kterým lze mštit po oběti stejně jako jedovatou slinou. Myšlenkou davu je síla, jeho citem křeč. Ráj kolektivní bezúhonnosti je pro výjimečnou osobnost nesnesitelný. Drama Júdit, variaci na starozákonní téma, uvidíte v české premiéře v sobotu 8. května v 19 hodin ve Velkém sále Městského divadla Zlín. Základní tým, který tvoří hudební skladatel Vladimír Franz, výtvarníci Jan Štěpánek a Jana Preková, znáte z Pítínského inscenace Její pastorkyně. Tentokrát s ním spolupracuje režisérka Věra Herajtová. V hlavních rolích uvidíte Helenu Čermákovou, jíž byla hra autorem textu Rostislavem Křivánkem věnována, Gabrielu Pyšnou, Rostislava Marka, Gustava Řezníčka, Luďka Randára a Michala Marka.

Konference UNESCO

Strážnice - Ve dnech 5. a 6. května se v Ústavu lidové kultury ve Strážnici uskuteční seminář expertů národních komisí UNESCO z 12 zemí střední a východní Evropy na téma Etika a tradiční lidová kultura.

II. archivní seminář Asociace českých filmových klubů

Uh. Hradiště (red) - Ve dnech 6. - 9.května 1999 se v kině Hvězda a Mír uskuteční už druhý celostátní archivní seminář, tentokrát věnovaný Duchovnímu filmu.

Program bude věnovaný především režisérům, jejichž filmy patří v oblasti duchovního filmu mezi nejvýznamnější. Klíčovým filmem celé přehlídky je slavné dílo německého režiséra Wima Wenderse Nebe nad Berlínem, které věnoval právě režisérům, jejichž díla budou v programu zastoupena nejvíce.

Je to především japonský režisér Jasudžiro Ozu, z jehož rozsáhlé tvorby uvedeme jeho nejslavnější film Tokijský příběh. Kromě toho se v programu objeví i film Slepice ve větru a především autobiografický Tokio-ga, který natočil W. Wenders v roce 1985.

Další výraznou osobností je Andrej Tarkovský - v programu uvedeme slavného Stalkera, Oběť, méně známý Solaris a absolventský film na VGIKU Válec a housle. Navíc uvedeme i dokumentární film Tempo di Viaggio o natáčení filmu Nostalgie.

Nejvýrazněji bude v programu zastoupen francouzský klasik Robert Bresson. Z jeho tvorby uvedeme Deník venkovského faráře, Kapsáře, A co dále, Baltazare?, Peníze a hlavně u nás naprosto neznámý film Pravděpodobně ďábel.

Mezi tyto autory bezesporu patří i dánský režisér C.T.Dreyer, který bude na semináři zastoupen sice jenom jedním filmem, ale v oblasti duchovního filmu zcela zásadním, tedy Slovem.

Na doplnění uvedeme ještě další dva filmy Wima Wenderse - Stav věcí a především film Nad oblaky, který v roce 1996 natočil se slavným italským klasikem M. Antonionim.

Kromě toho uvedeme minikolekci nových filmů, které pro filmové kluby zakoupil NFA Praha - Země, Institut Benjamenta, Zavěste červené lucerny a Hluboká touha po božstvu, Fear and Loathing in Las Vegas.

Navíc proběhne i premiéra českého filmu Agáta, který se sice hrál již na kazetách, ale konečně se s přispěním AČFK podařilo vyrobit klasickou filmovou kopii.

V rámci semináře proběhne Valná hromada Asociace českých filmových klubů - sobota osmého od 14 do 17.30 hodin


	Program semináře:

	čtvrtek 6. května
	kino MÍR
	17 h Institut Benjamenta
	20 h Nad oblaky
	kino HVĚZDA
	23 h Zavěste červené lucerny

	pátek 7. května
	kino MÍR
	9 h Pravděpodobně ďábel
	15 h Deník vesnického faráře
	17 h A co dále, Baltazare?
	kino HVĚZDA
	11 h Hluboká touha po božstvu
	14 h Solaris
	17 h Země
	20 h zahájení + Nebe nad Berlínem
	23 h Oběť

	sobota 8. května
	kino MÍR
	9 h  Tokio-ga
	10.45 h  Deník vesnického faráře
	14 h Stalker + Válec a housle
	17.30 h Slepice ve větru
	20 h Agáta
	kino HVĚZDA
	 9 h Institut Benjamenta
	10.45 h Příběh z Tokia
	14 h Hluboká touha po božstvu
	17.30 h Stav věcí
	20 h Zavěste červené lucerny
	22.15 h koncert Havlových + J. Dohnal
	23.45 h Fear and Loathing in Las Vegas

	neděle 9. května
	kino Mír
	 8.30 h Peníze
	11 h    Pravděpodobně ďábel
	kino Hvězda
	8.30 h  Nad oblaky
	11 h  Slovo
	13 h  Oběť
	V záloze (Tempo di Viaggio a Chlapec a housle, Paris - Texas, Něžka nebo Muška)

Ten dělá to a ten zas tohle...

Marie Zapletalová je učitelkou na ZŠ Komenského v Buchlovicích, přesto zbytek svého volného času věnuje opět dětem. Dětem s dyslexií.

Co Vás k dyslektickým dětem přivedlo?
Rodinná zkušenost. V˙nejužší rodině jsme měli chlapce, který - ač se jevil, že bude výborný školák - začal selhávat hned od první třídy. Tehdy se ještě o dyslexii mezi učiteli mnoho nevědělo, a tak jsem se dověděla vlastně až v˙jeho páté šesté třídě, co to vlastně dyslexie je. Po následném zjištění, že existují různá proškolení, jsem se na jedno dobrovolně přihlásila a v˙roce 1983 jsem obdržela malý certifikát. Od té doby se tomuto problému věnuji naplno, neboť jsem ke svému překvapení zjistila, kolik dětí je postiženo lehkou mozkovou dysfunkcí. V˙určitém období svého života jsem měla plný invalidní důchod, tak jsem tohoto využila k˙tomu, že jsem pracovala s˙potřebnými dětmi doma. Dá se říci, že mne tyto děti vlastně jakoby vytáhly z˙nemoci a bylo to pro mne velice příjemné. Od té doby jsem nepřestala s˙dyslektiky pracovat v˙soukromí svého domova, přestože nyní opět chodím učit do školy, i když jen na zkrácený úvazek. Je docela zajímavé, že jezdí ke mně i děti z˙dosti vzdálených obcí. Rekordmankou byla tehdy holčička, dnes již slečna, z˙Hluku, která jezdívala jedenkrát týdně, jinak jsou tu děti z˙Polešovic, z˙Boršic, ze Zlechova, z˙Tupes, z˙Kunovic. Často se totiž stává, že na příslušné škole zatím není vhodně vyškolený učitel. Mám však i takové případy, kdy jsme si na sebe s˙dotyčným žáčkem na sebe natolik zvykli, že se spoléhá nejen na učitele na své škole, ale jezdí i za mnou.

Ve škole jste vybudovala speciální třídu pro dyslektiky. Přestože však navracíte dětem sebevědomí, ví se o Vás velmi málo. Nemáte někdy touhu dát o sobě vědět, zviditelnit se?
Faktem je, že nejsem v˙tom okresním měřítku příliš známá, i když bych si na nedostatek zájmu rodičů dětí postižených LMD nemohla stěžovat. Odhadem jsem měla už něco přes 200 žáků. Myslím si však, že nezáleží ani tak na tom, jestli je člověk zviditelněný, ale jestli si může říct, že je alespoň pár lidí, kteří na něj budou možná i celý život vzpomínat. Na čem mi skutečně hodně záleželo, bylo, aby se problematika specifických vývojových poruch učení dostala do povědomí širšího okruhu, hlavně učitelů, protože od roku 1904 lékaři věděli, že existuje tzv. slovní slepota - čili dyslexie, ale do škol se to dostávalo strašně pozdě. Na našem okrese je to už přibližně od 70. let, možná i déle. Velmi dobré zkušenosti mám s˙pedagogicko-psychologickou poradnou, s˙paní doktorkou Bezděkovou a s˙panem profesorem Matějčkem z˙pražské logopedické sekce. Obou těchto svých kontaktů si ohromně vážím,jelikož se jedná o vzácné lidi, kteří vždy ochotně pomohou. Jinak, zviditelnit se jako jeden člověk rozhodně nemá cenu, spíše je třeba zviditelnit to, že narůstá počet lidí, kteří chtějí problémy dětí se specifickými poruchami učení řešit. To je určitě mnohem důležitější než vědět, že v˙Buchlovicích je jedna učitelka, která možná s˙tím vším začala zpočátku trošku víc hýbat. K˙dalšímu bodu Vaší otázky: Tato nápravná práce nespočívá pouze v˙tom, že dětem zprostředkováváte učivo jinými metodami, doporučovanými Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, ale důležité je u všech dětí s˙poruchami učení navracet jim sebevědomí, ukazovat jim, že skutečně za něco stojí, že i když dělá nějaké chyby, že se už lepší, ukazovat jim jejich zlepšení srovnáváním, povzbuzovat je v˙tom, v˙čem jsou opravdu dobré, aby se z˙komplexu méněcennosti neuchylovaly třeba k˙rošťačení nebo se neuzavíraly do sebe, neztrácely chuť do učení. Právě toto povzbuzování a navracení sebevědomí je při této práci stejně důležité jako pracovat s˙dětmi speciálními metodami. Měla jsem třeba případ chlapce, který přišel, a když jsem ho pochválila za první diktát, tak mi řekl: Vy mi lžete, vždyť já jsem blbec, říká to i maminka. To byl asi ten nejhorší případ, co jsem měla, kdy dítě bylo deprimováno od celého okolí, nikdo mu nevěřil. Mám schovaný jeho sešit, kdy během nápravy v˙krátké době změnil písmo z˙krajně neupravené ho v˙upravené. Dnes je to již dospělý, mladý muž, který mne nedávno navštívil jako svou zákaznici - sešíval mi sedací soupravu. I tento případ potvrzuje, že (až na malou výjimku) se všechny děti - dyslektici, dysgrafici, dyskalkulici, které prošly poradnou, buď vyučily nebo absolvovaly střední školu. Mám například i žáka, který studuje strojní průmyslovku. Je to vzorný žák, který mi často píše, dává o sobě často vědět. Tato práce s˙žáky je na školách velmi potřebná. Na každé škole by měl být učitel, který bude ty integrované žáky učit, provádět s˙nimi patřičnou nápravu a zároveň bude spolupracovat s˙výchovných poradcem a vlastně se všemi vyučujícími učiteli, konzultovat dokument, kterému se říká individuální vzdělávací program pro každého jednotlivého žáka. Speciální učebny jsou, myslím si, velice důležité. Je to zdánlivá maličkost, aby se žák neučil v˙místě, kde má neúspěch. Moje učební prostředí je poměrně strohé, neboť obrázky a jiná mohutná výzdoba na zdi je sice krásná věc, ale rozptyluje žákovu pozornos t a soustředění. Ale ty děti mají svůj koutek, svou třídu. Je to místo, kde mají hlavně úspěchy. Chtěla bych ale zdůraznit, že ne každý dyslektik, i když je mu věnována péče, dosáhne toho, že může jít studovat na střední školu. Ale žádný dyslektik, byť sebevíc nadaný, kterému by péče nebyla věnována, by na tu školu prostě jít nemohl. Vznikal by u něj takový deficit, že by na tuto možnost jaksi nedosáhl. Příklad ze života. Chlapec, který měl jít ve 3. třídě na zvláštní školu, má dnes již odmaturováno na střední škole veterinární a uchází se o studium na VŠ.

Váš manžel se před časem pokoušel prosadit i v˙politické sféře. Do jaké míry jeho ambice podporujete a do jaké míry Vás ovlivňují?
Tahle otázka v˙podstatě souvisí s˙předchozí. Můj manžel dokonce říká, že se skvěle doplňujeme. Já jsem mu svými aktivitami rozšířila obzor poznání týkající se právě dětí s˙LMD a naopak zase on mne vtáhl do jakýchsi politických aktivit - kandidovala jsem např. v˙komunálních volbách, ukázal mi, že je to rovněž důležitá a smysluplná práce, i když někdo řekne, že je to nesmysl. Určitě však nejde o nějaké zviditelňování rodiny, ale spíše o pochopení přes toho člena rodiny. Jenom, když byla ještě vnučka malá, říkala, že má raději tu druhou babičku, protože ta neučí. Takže to byl takový maličký šrámeček, ale teď už je z˙ní také školačka, a tak mi tu kantořinu odpustila.

Jaké máte další pracovní plány? Máte nějaké touhy, cíle, sny?
Jelikož ne vždy jsem v˙dobré zdravotní kondici, uvažovala jsem už o předčasném důchodu. To jsem si však rozmyslela, a tak mne přibližně za dva a půl roku čeká důchod. Věřím, že do té doby škola najde vhodného nástupce. A pokud budu zdravá, nechtěla bych pustit tu péči doma, protože je pořád hodně dětí, které ji potřebují, a nemyslím si, že by jich do budoucna ubylo. Nejde mi tady o profesní soupeření s˙ostatními kantory na školách, ale je to o tom, že chceme jít k˙jednomu cíli. A jestli mám nějaké cíle, sny? Mým cílem s˙velkým C je to, aby se ty moje děti skutečně dobře uplatnily v˙životě i zaměstnání.

Hlásí se k˙Vám bývalí žáčci a jejich rodiče, ať už jste s˙nimi pracovala ve škole nebo doma?
Ano, hlásí se. Dostávám třeba různé vánoční dárečky, na stole mám ubrus od svých dvou žáků, na skříňce mám plaketku, kterou mi maloval žák, pejska, podpisy, fotografie žáků i jejich sourozenců, oznámení o tom, že se už stali maturanty, a takové věci. Vůbec si nemůžu stěžovat. S˙některými si dokonce i telefonujeme.

Určitě máte něco, co byste chtěla vzkázat rodičům dyslektiků i rodičům všeobecně?
Rodičům dyslektiků bych chtěla vzkázat: Pokud Vám učitel řekne, že má u Vašeho dítěte podezření na specifickou vývojovou poruchu, mělo by Vám poskočit srdíčko, že učitel poznal, že to dítě není úplně v˙pořádku, že se tam něco děje. Rozhodně se nebraňte vyšetření v˙pedagogicko - psychologické poradně, ba naopak, co nejrychleji se snažte přes školu nebo i z˙vlastní iniciativy přihlásit o poradny. Dále bych jim chtěla říci, ať jsou rádi, že se děcku dostane určité péče, protože - znovu opakuji - dyslektik není žádný ubožák, je to prostě dítě, které z˙nějakých důvodů prostě tuto specifickou poruchu má. Ale může se dostat až tam, kam jiné děti, které žádnou specifickou vývojovou poruchu nemají, třeba ani nedohlédnou. Dyslexie není žádný punc méněcennosti! Příkladem může být H. CH. Andersen nebo řada prezidentů.

Text: Jana Hlavačková

Jak se žije v Jankovicích

Máme rozpočet 1,5 milionu korun. To není mnoho, a proto šetříme, kde se dá. V noci například vypínáme světla. Jakmile přijede poslední autobus, počkáme 10 minut, až lidé stihnou přijít domů, a světla zhasínáme. Rozsvítíme zase až deset minut před odjezdem prvního ranního spoje, říká Anna Vydržalová, starostka Jankovic.

Znaku obce dominují stromy
Jankovice leží asi 12 kilometrů od okresního města a 9 kilometrů vzdušnou čarou od Napajedel. Souhlas k výstavbě vsi dal roku 1648 Jan hrabě z Rottalů. Název byl zprvu odvozen od jména zakladatele (Janova - tj. ves - nebo Janíkovice). V roce 1872 se poprvé objevuje současné pojmenování. Jankovice se mohou chlubit i svým znakem. Tvoří ho ve štítě umístěná skupina tří lip, vyrůstajících na pažitu. Prostřední ze stromů přitom převažuje oba krajní.

Mužům vládne žena
V celém okrese Uherské Hradiště jsou pouze tři ženy ve funkci starostek. Jednou z nich se pyšní práve Jankovičtí. Ani v Jankovicích nikdy nestála v čele obce žena. Vždy muži, a někteří z nich pouze krátce. Já jsem ve funkci už třetí volební období. A to i přesto, že práci vykonávám jako neuvolněná starostka. Snažím se obec zvelebovat, ale jsem limitována finančními prostředky. Pouštíme se jen do toho, co si můžeme skutečně dovolit. Za ta tři volební období jsme ještě nikdy neměli ani korunu dluhů, tvrdí Anna Vydržalová. Ráda se pochlubí i faktem, že současný počet obyvatel - 530 - stále narůstá. Dostatek dětí navštěvujících místní mateřskou školu tuto skutečnost jen nepřímo potvrzuje.

Jankovice jsou dlouhé tři kilometry
Obcí dlouhých jako Jankovice v republice asi příliš nebude. Přejít z jednoho konce vesnice na druhý dá už určitou práci. Vliv na soudržnost místních to ovšem podle starostky nemá. Žijeme tady pohromadě a tvoříme jeden velký hlouček lidí. I když někdy trochu zlobivých. Ač si místní dokáží často i tvrdě stát za svým, jakmile jde do tuhého, nemůže si je starostka vynachválit. Když jsme začali kopat kabelovku, lidé už se na to těšili. Pomohli bez nároku na odměnu. Své určitě sehrává i fakt, že v Jankovicích žijí převážně starousedlíci. Známe se tady všichni navzájem. Víme, co tomu druhému chybí, co ho trápí. Jankovičtí dokázali meze sebe přijmout i nově příchozí. Nad obcí je vybudováno zvláštní pěstounské zařízení. Sestává ze tří bytovek a místní mu říkají vesnička. Bydlí zde tři manželské páry, s vlastními i osvojenými dětmi. I díky nadaci Praha - Hrad, která tyto bytovky koupila, se jedná o bezproblémové soužití.

Ženský pohled je jiný
Starostka své úsilí zaměřila na službu všem. Aby byla spokojena většina, musely jít stranou zájmy určitých skupin. Chlapům jsme zrušili holírnu, Svazu žen a dalším organizacím jsme jejich místnosti také vzali, ohlíží se zpět starostka. Opravou kulturního domu a následnou úpravou vznikla tolik potřebná prodejna potravin. Světlo světa spatřilo v prostorách obecního úřadu i zdravotní středisko. Doktorka zajíždí do Jankovic dvakrát týdně a místní nemusí s každou drobností do Hradiště. Moje sekretářka je zdravotní sestra a v pracovní době dokonce píchá injekce, které naordinuje doktorka. Léky dostanou lidé také přímo zde, nemusí pro ně až do Huštěnovic a ušetří tak peníze i čas. Čas se snaží starostka šetřit svým spoluobčanům i jinak. Požádali jsme okresní úřad, abychom zde mohli mít stavební komisi a mělo by nám být vyhověno. Stavební komisí disponují v okrese pouhé čtyři obce. Bez stavební komise nemůže obecní úřad povolovat ani drobné stavby. Řada lidí proto raději staví načerno. Tomu chtějí jankovičtí zastupit elé předejít.

Plynofikace by měla začít v dohledné době
Právě v těchto dnech probíhají jednání o zahájení plynofikačních prací. Jako všude jinde i zde se jedná o poměrně nákladnou akci. Věřím, že vše dobře dopadne, je přesvědčena starostka. Momentálně se vyřizuje úvěr a brzy by se mělo začít kopat. Většina občanů se již na plyn těší. Podle starostky tak obec jen na výkopových pracích díky nadšení místních obyvatel ušetřila 600 000,- Kč.

Kabelová televize bude vysílat ze hřbitova
Kromě plynofikace patří k akcím, jež budou Jankovické v blízké době zaměstnávat, kabelová televize. Většina vesnice už je hotova, chybí kabeláž asi ve čtvrtině obce. Zbývá ještě postavit stožár a uvést ho do provozu. Právě zmiňovaný stožár by mohl být určitou raritou. Podle slov starostky bude totiž stát na hřbitově. Tam je nejlepší signál, tvrdí Vydržalová. Mezi občany Jankovic byl o kabelovou televizi větší zájem než o vodovod, který obci chybí. Kabelovka tak v místní anketě kromě vodovodu porazila na body i plynofikaci a zvítězil nad ní pouze telefon. Vysvětlení je prosté - stávající špatný signál a možnost sledovat pouze vysílání TV Nova. Pořádání anket, a to nejen o kabelové televizi, je jankovickou specialitou. Lidé na ně výborně reagují. Navíc máme na obecním úřadě schránku, kam mohou házet své dotazy a připomínky, pochvaluje si starostka.

Najdou se i soukromí podnikatelé
Obcím, jako jsou Jankovice, se nevyhýbá ani poměrně značná nezaměstnanost. Té se místní snaží předcházet. Obecní úřad využívá nabídky hradišťského úřadu práce a od května do listopadu zaměstnává občany veřejně prospěšnými pracemi ve vesnici. Své jméno si už získali i místní podnikatelé. Manželé Vojtíkovi provozují prodejnu potravin, oblíbenosti se těší pohostinství U Vávrů a pivnice Na Kovárně.

Jankovické ženy si dělaly hromadně řidičské průkazy
Ačkoliv nejsou Jankovice od okresního města příliš vzdáleny, kontakt s Hradištěm závisí i na dobré dopravní obslužnosti. Ta není taková, jakou by si místní představovali. Zvláště přes poledne nastává výrazné omezení spojů. Podle starostky si ale už lidé zvykli. Auto má skoro každý druhý a do města si mohou zajet i ženy. Také zde sehrálo kladnou roli působení obecního úřadu. Ten ve svých prostorách zorganizoval kurz řidičských průkazů, do kterého se zapojila i řada vdaných žen. Vyučovalo se přímo tady. Televizi a video jsme přinesli ze školky a všichni účastníci kurzu byli úspěšní.

Spolkovému životu vévodí hasiči
Velkou radost dělají starostce jankovičtí hasiči. Ti si vydobyli vynikající renomé v době povodní, kdy pomáhali ve Starém Městě a v Topolné. Jsou to šikovní kluci, nedá na ně dopustit Vydržalová. Financí, které by činnost hasičů usnadnily, není nazbyt. Přesto se dokončuje oprava budovy hasičské zbrojnice. Hasiči se navíc podílejí i na končinové zábavě s průvodem masek a pochováváním basy. Aktivněji než v letech minulých se do života obce zapojuje i TJ Sokol. Kromě všech výše uvedených akcí se starostce spolu s místními obyvateli podařilo uskutečnit opravu víceúčelové vodní nádrže (koupe se zde na vlastní nebezpečí), veřejného osvětlení a obecního rozhlasu. Změn se dočkaly i kanceláře obecního úřadu, rekonstrukce se dotkla kostela a fary. Byly vybudovány dvě trafostanice a všichni by tedy měli být spokojeni. I když ...

V roce 1971 jsem se přistěhovala z Malacek. Zvlášť v době dělení republiky mi někteří muži připomínali můj původ. Ale vždy bylo více lidí, kteří mně fandili a pomáhali. Za volební období si člověk získá přátele i nepřátele. V této funkci se prostě nemůžete zavděčit všem, uzavírá Anna Vydržalová.

Text: Marek Tvrdoň Foto: Pavel Paška

www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund