Číslo: 44
02.11.1998
Článků: 58
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
Autismus v podání žáků Jaroslava Duška se vznášel sálem klubu
Nikdy nevíš, co chytneš v žitě
Výročí vzniku republiky vévodily oslavy
Současné umění trpí hladem po realismu
Zdá se mi, že někteří lidé rychle zapomínají
Šumař na svatbě - premiéra nového muzikálu na spadnutí
Anketa s˙Tovjeho dcerami
Rodina a škola jsou světem dítěte, míní Jiří Durďák
Štika byla dvakrát jinak kulturně nadívaná
Jak se žilo ... na výstavě EXPO ď98
Autismus v podání žáků Jaroslava Duška se vznášel sálem klubu
Uh. Hradiště (PA) - Svou otevřenou dramatickou hru Mobilní omyl představilo na klubu Mír Osobní divadlo Nátura, tříčlenný pražský soubor zastupující improvizované divadelní umění.
Improvizace je precizní studium otevřených situací. Člověk nejprve registruje fakta a potom je nějakým způsobem zpracovává, uvedl nás do tématu učitel psychologie Petr Knotek. Spolu s absolventy DAMU Michalem Častvajem a Tomášem Havlíkem hrají přes rok a půl. Častěji je můžeme vidět v pražském klubu Mlejn ve Stodůlkách. Čtvrteční večer tedy ovládl duch improvizovaného osobního divadla.
Momentové a pocitové nápady vyjadřovaly neřízenými pohyby a zpěvem s podladěním zvuku nástroje- kytary. Určitá jednoduchá dějová linka byla často zvýrazněna gestem. Vnitřní hlas či názor vyjadřovala svým zpěvem situační postava nebo byla chtěná atmosféra navozena hudebními tóny. K hlubšímu zanesení diváka do děje, popisoval herec svoji postavu, její situaci a někdy i následný čin. Pantomimicky komické až nesmyslné polohy těla jen zesilovaly a vyhrocovaly úseky děje. Po půlhodině náročného výstupu, zastavil jeden z herců vystoupení a nabídl i divákům přestávku. Vytrvalost se také cvičí. Člověk dokáže být v energetické hladině jen určitou dobu. Momentálně vydržíme tak půl hodiny a pak musíme mít pauzu. Před rokem jsme vydrželi deset minut, vysvětloval jeden z aktérů, který si vynutil přestávku, Tomáš Havlík. Další část představení bylo stejně kvalitní, jen o něco kratší. Přesto hrstka diváků, těch vnímavějších, odcházela spokojena stejně jako herci, kterým se tento večer hrálo velmi dobře.
Litovat může každý, kdo vystoupení neviděl, protože tento druh umění v Uherském Hradišti není tak často k vidění.
Nikdy nevíš, co chytneš v žitě
Povídkový film Co chytneš v žitě vznikl na základě úspěšného školního cvičení Osina, k němuž časem přibyly epizody Stoh a Cesta. Výsledkem je zábavná povídková trilogie o poli v různé roční době a lásce v každém věku. Původně jsme chtěli natočit jenom takovou pytlovinu, nezávazný malý filmeček, který nás bude bavit. S tím, že by se to mohlo rozrůst v celovečerní film, jsme vůbec nepočítali, jenže jak naznačuje úvodní povídka, nikdy nevíš, co chytneš v žitě. Když Osina začala vyhrávat různé ceny a nám přišla nabídka od Čestmíra Kopeckého, dali jsme se do toho, líčí počátky režisér Roman Vávra a pokračuje celková přirozenost, inspirace prostředím, v němž se příběh odehrává, ale i uvolněná, trochu absurdní legrace, jsou věci, které se mi ve filmech vždycky ohromně líbily.
Tři polní povídky vyprávějí tři příběhy o milostných vztazích mužů a žen. V první (Osina) si vyrazí na výlet mladá dvojice, ve druhé (Stoh) si parta kluků vybuduje v balicích slámy doupě, do něhož se jim nastěhuje zvláštní nájemnice, a ve třetí (Cesta) se postarší nevěsta s ženichem vydávají přes bahnitý lán. Všechna mikrodramata spojuje prostor pole, které se podobá zvlněnému moři, poušti s tajemnou pyramidou, ale i mokrému hrobu. Pole je z hlediska obrazu i příběhu ohromně vděčný prostor, potvrzuje Roman Vávra. Právě kvůli dojmu z volného, dalekého horizontu jsme také zvolili širokoúhlý formát. Film, za nimž stojí producent Richard Němec, dostal grant Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie a kromě Andrey Elsnerové, Ladislava Freje ml. a Kláry Issové se v něm objeví také Iva Janžurová, která se tak po dlouholeté pauze opět vrátila před filmovou kameru.
Film uvádí v premiéře kino Hvězda v sobotu 7. listopadu za účasti tvůrčí delegace!
-pa-
Výročí vzniku republiky vévodily oslavy
Uh. Hradiště (PA) - Nejen kladením věnců oslavovalo 80. výročí vzniku ČSR naše město. Kulturní program oslav započal za účasti zastupitelstva města v sále Františkánského kláštěra. V úvodním slovu zazněl výňatek ze sbírky Karla Čapka v podání Olgy Strašákové. Poté v duchu oslav následovaly vlastenecké písně 19. století v podání bratrů Jana a Petra Traxlerů.
Rockovější pojetí oslav připravil Sbor svatého Pluka o den později ve Slováckém divadle. K jejich klasickému repertoáru tvořenému ze skladeb rockových legend a muzikálů Ježíš a Vlasy připojili další nové písničky nejen z těchto muzikálu, ale i titulní skladbu z muzikálu Sen noci svatojánské. Slyšet jste mohli skladbu ze sedmdesátých let Generace od C.K.Vocal, The Wall od Pink Floyd a o hodně mladší Slim Jim od Sexy Dancers, ve které se hlasově vydováděl Honza Gajdoš. Jako host na pozvání Jany Chaloupkové přijel pražský zpěvák známý z pražského Ježíše nebo brněnského Babylonu David Uličník a projevil své muzikálové zkušenosti ve skladbě Jak ze sna procitám a dalších, které zpíval spolu s celým Sborem sv. Pluka.
Současné umění trpí hladem po realismu
Uh. Hradiště (PA) - Jak už se v Galerie D Ludmily Dopitové stalo zvykem, jedna osobnost střídá druhá. Překrásný svět vystřihovánek a textilních tapisérií Kornelie Němečkové a keramických plastik Svatavy Severinové minulý týden vystřídaly obrazy a grafiky Karla Chaby, jehož některá díla galerie pravidelně nabízí.
Ještě před čtvrteční vernisáží po svém příjezdu do Hradiště autor s obavou poznamenal: Myslíte, že on někdo přijde? A přišel. Zaplněná galerie naslouchala úvodnímu slovu pražského kunsthistorika PhDr. Františka Dvořáka. Poznamenal, že autor začínal ve čtyřicátých letech v divadle E. Buriana a patřil mezi umělce skupiny 42. Smyslem jeho života je malba, do níž vrátil tématiku města, převážně pak Prahy. Z té si vytvořil podnět. Proti Praze tvoří poezií Prahy. V jeho kolekci obrazů najdete kromě naší matičky ještě umělecký výsledek jeho cesty do Benátek a Španělska. Karel Chaba se hluboce zapsal mezi umělce české moderní malby. Dokonce celou jeho kolekci získala Národní galerie v Praze, což se stalo trnem v oku některým jeho kolegům.
Jak si sám přál, součastí kulturního programu vernisáže bylo vystoupení cimbálové muziky. Zahrát a zazpívat přišli žáci ZUŠ v Uherském Hradišti. Na moravské pouti jeho výstav tak můžete po Ostravě, Uherském Brodu a Olomouci spatřit výstavu jeho děl i v Uherském Hradišti v Galerie D až do 13. listopadu.
Zdá se mi, že někteří lidé rychle zapomínají
Uh. Brod (HaSt) - Jedinečná osobnost Waldemar Matuška vystoupil s manželkou Olgou a skupinou KTO, která zahájila večer dvěma skladbami, ve velkém sále Domu kultury. Hlasitým potleskem diváci přivítali Waldemara oblečeného do rudě červené košile. Ta však možná značila o něčem jiném než o sympatiích k červené barvě. Sálem zazněly písně jako Slavíci z Madridu, Písnička pro Zuzanu, Už koníček pádí, Sbohem, lásko, Tereza aj.. Když v refrénu písničky Jó třešně zrály, začal zpívat jó švestky zrály kapela přestala hrát a na otázku, zdali se nespletl, jim odpověděl: Přece nebudu zpívat v kraji slivovice jó třešně zrály. Škoda jen, že tak zdařilý koncert nepřilákal větší zájem publika. Bůh ví, kdy zase bude mít náš kraj takovou příležitost hostit osobnost v podobě Waldemara Matušky. Proto jsme si ještě před koncertem s Waldou popovídali.
Čemu po tolika letech říkáte domov, Česku nebo Americe?
Já jsem doma tady a tam jsem na chalupě.
Jak je to s angličtinou. Naučil jste se tento jazyk rychle nebo Vám dělal problémy?
Já jsem se ho nenaučil vůbec. Takže jsem s ním žádný problémy neměl. Domluvím se s každý i s Bulharem, když umí trošku česky. Oni si stejně mezi sebou taky nerozumí.
Jaký je Váš nynější vztah k české zemi a národu?
Velice se mi líbí, jak se to tady změnilo a všechno opravilo. Je to tady světlejší a čistší. Jenom se mi zdá, že někteří lidi rychle zapomínají.
Co si představíte, když Vám řeknu Uherské Hradiště a okolí?
V Uherském Hradišti jsme byli velice často a máme tam dokonce nějaké známé. Jednou jsme dokonce jednali o tom, že bych vystupoval s Hradišťanem, ale to už je velice dávno a nakonec se pak hoši neohlásili a nějak se to zamluvilo. Ale bylo by to určitě zajímavé, protože mám rád tuhle muziku.
Jak se jmenuje nové CD, které budete v nejbližších dnech křtít v Semaforu. Pozval jste si nějaké hosty?
CD se jmenuje To všechno vodnes čas podle první písničky, kterou jsem zpíval. V Semaforu se objeví moji kamarádi Jiříček Suchý, Karel Štědrý, Pavlínka Filipovská a paní Pilarová, prostě lidi, s kterými jsem začínal nebo spolupracoval. Velice se těším, protože některé z nich jsem hodně dlouho neviděl.
Na jaké písničky se můžeme těšit?
Jsou to písničky 35-37 let staré, které jsem zpíval jenom v divadle a potom už ne, kromě teda Zuzany, Terezy, Na okně seděla kočka, To všechno vodnes čas. Takže je to takový výběr písní do určitého roku.
Připravujete vydání knihy. Povězte nám něco o ní?
Jo, už čtyři roky a začíná mě to pěkně zlobit, protože s tím nemůžu hnout, tak jak bych si přál. Ale do května ji musíme dodělat, poněvadž jsme to slíbili a co se slíbí, tak se má splnit. Název knihy je V nohách máme tisíc mil a píšeme ji všichni tři. Já, Olinka a malý Waldík. Tato kniha pojednává o našich čtyřech zájezdech po USA a Kanadě až do 6. března 1990 v Lucerně, kdy jsme se vrátili.
Zanedlouho jsou tu Vánoce, nechcete je trávit tady?
Ne, nechci. Nemůžu tu žít, protože tu nemůžu dýchat. Už teď jsem tady dlouho a už mně dochází nafta. Já mám poměrně těžké astma a když se tady prudce změní počasí, tak vlastně dýchám na dluh. Tam, kde žiju, není fabrika asi tak daleko jako z Prahy do Košic, jenom moře a slaný vzduch. Takže já tam vždycky natankuju a když se dám dohromady, tak hurá do Čech. No a tady to opět zničim a zase odjedu.
Šumař na svatbě - premiéra nového muzikálu na spadnutí
Dne 7. listopadu 1998 v 19.30 hodin se můžete přijít podívat na premiéru zbrusu nového muzikálu, který pro vás přichystalo Slovácké divadlo. Příběh poloruské, položidovské vesničky Anatovky, kterým nás provází mlékař Tovje se svou rodinou, je naplněn situacemi, ve kterých se může snadno ocitnout právě člověk našeho kraje. Věčné střetávání současného přístupu k˙životu s˙tradicí, netolerance vůči jinakosti, ale i pokora k˙vyššímu řádu, to je to, co máme možná společné. V˙hlavních rolích uvidíte Vladimíra Doskočila, Alenu Pavelkovou, Jaroslavu Tihelkovou, Martina Vrtáčka, Irenu Trpíkovou, Kamila Pulce, Ludmilu Forétkovou, Zdeňka Kupku, Terezu Mikšíkovou, Davida Vaculíka a Pavla Lišku. Premiéře bude jako obvykle předcházet veřejná generálka 6. listopadu v 10 hodin. Další reprízy se konají 8. 11. v 19:30 hod a 10. 11. v 18.00 hod.
V˙minulých číslech našeho týdeníku jste se mohli seznámit s˙trojlístkem autorů nové verze. Dnes vám představíme tvůrčí tým a hlavní představitele této inscenace.
Alena Pavelková - Golda
Hlavní ženská role Goldy v˙novém muzikálu, to je určitě náročný úkol. S˙jakými pocity jste ho přijímala?
Tento muzikál mě původně měl zcela minout. Teď si říkám, zda-li si tvůrčí tým nerve vlasy, že mě neminula tato role.
Velkým tématem Šumaře je rodina a její tradice. Jak toto téma vnímáte vy? Jakou roli pro vás hraje rodina v˙osobním životě?
Rodina je základ státu. Stát se hroutí.
Láska je velmi krásný cit, ale v˙životě nám způsobuje hodně komplikací, tak jako se to stalo Tovjeho dcerám. Myslíte, že rasové předsudky by způsobily problémy ve vašem rodinném kruhu?
Jelikož v˙nejbližších letech ( starší syn má teprve dvanáct let ) se otázka partnera bude týkat spíše mě, zkuste se zeptat mých synů, co by řekli, kdybych přivedla partnera jiné rasy nebo víry.
Golda má vrozené léčitelské schopnosti. Tento způsob uzdravování je pro židovský svět běžný, ale jak je to v˙tom vašem světě?
Věřím ve svou životní sílu. A věřte, že jí mám hodně.
Která z˙písní, které v˙tomto muzikálu zpíváte, je vám nejbližší a které se naopak bojíte?
Zpívám ráda a dobře a pro strach mám uděláno. Můj vztah k˙písním v˙tomto muzikálu je.
Je něco, co vám v˙tomto muzikálu vyloženě chybí?
Hitová melodie, se kterou by diváci opouštěli hlediště.
Vladimír Doskočil - Tovje
Během svého vystupování ve Slováckém divadle jste nastudoval velké množství krásných rolí, teď vás čeká určitě jeden z˙největších úkolů - Tovje v˙Šumařovi na svatbě. S˙jakými pocity jste roli přijímal?
S˙pocitem velké zodpovědnosti a samozřejmě s˙obrovskou radostí.
Velkým tématem Šumaře je rodina a její tradice. Jak toto téma vnímáte vy? Co pro vás znamená tradice, zvlášť zde na Slovácku?
Stejně jako vnímám silnou tradici ˙židovské rodiny, tak vnímám tradici rodiny na Slovácku i na rodné Vysočině mého tatínka. Vyrostl jsem v˙ní a v˙mnohém mně pomohla při práci na této roli.
Co vás na Tovjem nejvíc láká, kterou z˙jeho vlastností obdivujete?
Jeho postoj k˙životu, jeho moudrost, víru a lásku k˙životu.
Jedná se o poměrně náročný muzikál, co se týče melodií, jak jste se s˙tím popral?
Pan Miloš Štědroň, autor hudby, nás jako činoherce vůbec nešetřil. Je to velmi náročný úkol.
Na kterou situaci se v˙muzikálu nejvíc těšíte?
Momentálně se těším na závěr muzikálu o premiéře, s˙přáním, aby všechno dobře dopadlo. Ale potom se budu těšit na každou reprízu, protože Tovje - to je nádherná role.
- hel -
Igor Stránský - režisér
O čem bude nový muzikál? Lze to nějak stručně charakterizovat?
Sám jsem si, a i hercům, hlavní téma celé inscenace takto stručně charakterizoval: je o pokoře, o osudu, o vztahu k člověku, o pospolitosti, o židovské kultuře a o lidském údělu.
Jak jste byl spokojen s dramaturgickou úpravou celé hry?
Myslím si, že Andrea Helmichová velmi zdárně a dobře celou hru upravila a následně spolupracovala s Michalem Stránským. O Michalovi jsem věděl už dříve, jelikož s naším divadlem již spolupracoval a myslím si, že to byla šťastná volba přizvat ho i k práci na textech k této inscenaci. Takže snad by se celá inscenace mohla vydařit.
Byla práce na této inscenaci v něčem jiná než na inscenacích předešlých?
Při mé osobní rekapitulaci jsem zjistil, že je to má padesátá režie... A můžu říci, že to byla má zatím asi nejtěžší režie. Člověka zmáhala nejen fyzicky, to i ty ostatní inscenace, ale tato především psychicky. Je to hluboká věc a člověk nemůže ani na vteřinu vypnout.
Bylo vám po přečtení hry hned jasné, kdo bude hrát hlavní postavy, Tovjeho a Goldu?
Samozřejmě, že když si přečtu hru, musím vědět, jestli v našem divadle je takový Tovje a Golda. V tomto případě je pro mě typický Tovje Láďa Doskočil. Jiný vhodný herec u nás na tuto figuru zkrátka není. Je to, myslím si, i pro něho obrovská životní role. Spíše na Goldu jsem měl několik variant a nakonec jsem zvolil Alenu Pavelkovou, která je sice stejně stará jako některé její dcery na jevišti, ale právě na divadle jdou tyto tzv. reálné skutečnosti potlačit.
V nové inscenaci uvidíme i dva nové herce SD, a to hned ve dvou velkých rolích. Jak se s nimi pracovalo?
Ano, Terezka Mikšíková a David Vaculík, kteří k nám přišli z konzervatoře. Pracovalo se s nimi velmi dobře a myslím si, že jsme zvolili správně. Jsou to talentovaní a pracovití mladí lidé.
Laďka Košíková - choreografka
Jak se vám pracovalo na choreografiích k inscenaci Šumař na svatbě? A jak jste přistupovala k tomuto tématu?
Když jsem dostala nabídku od režiséra Igora Stránského ke spolupráci na muzikále Šumař na svatbě, tak jsem se toho nejdřív trochu zalekla. Muzikál, tak velká věc! Ale téma právě této, řekla bych, spíše inscenace s písněmi a tanci, bylo tak lákavé a oslovovalo mě a i muzika Miloše Štědroně byla natolik zajímavá a pro mne nesmírně inspirativní, že jsem se do toho pustila. A navíc, s hlavní problematikou celé hry, se člověk musel nejdříve obeznámit, proniknout do podstaty židovské filosofie a rituálů, což bylo pro mne prvořadým úkolem, který jsem si dala. Abych se přiznala, tato tématika mě vždycky lákala, ale nikdy jsem neměla dostatek času a příležitostí do ní proniknout. V tomto případě se ta šance naskytla a jsem za ni vděčná.
Jak se vám pracovalo s herci SD?
Samozřejmě, že je to něco úplně jiného než pracovat s tanečníky v souboru a dělat choreografii na určenou muziku. V případě inscenace se člověk musí za prvé podřídit realizátorovi inscenace, což je režisér, a musí mu jít, jak se říká, na ruku a aplikovat jeho myšlenky na jevišti a vlastně se přizpůsobovat. A v tom si myslím, že jsme si s Igorem Stránským rozuměli. A je to jiné také tím, že tance musí zcela nenásilně vyplynout z herecké akce, choreografie by měla pouze podpořit herecký výstup. A co se týče práce s herci? Někdy jsem byla na ně náročnější, ale myslím si, že jsme si v konečné fázi začali rozumět.
- gal -
Anketa s˙Tovjeho dcerami
Šumař je muzikálem o rodině, o tradicích, o vyrůstání z˙dětských střevíčků. Jak jste toto období prožívala vy?
Chava (Irena Trpíková):
Rozhodně ne tak bouřlivě jako dcera Tovjeho. Myslím, že mé dětství proběhlo normální cestou pod dozorem statné vychovatelky - profesionálky. Maminka však velmi brzy ztratila moc nad mojí výchovou, protože jsem ve čtrnácti letech začala studovat mimo rodné město a tak to zůstalo doposud. Dá se tedy říct, že mé dětské střevíčky uklidila mamička už hodně dávno.
Godl/Bjelke (Ludmila Forétková):
Dětství a následně pak mateřství patří k˙ nejkrásnějším obdobím mého života. Dodnes obdivuji svou maminku, jako autorka a vypravěčka svých pohádek byla nepřekonatelná a díky ní jsem si zamilovala rodné Slovácko. Tatínek byl zase pro mne celé dětství a i v˙dospívání naprostým ideálem muže. Naprosto nekriticky jsem jej obdivovala a bezmezně mu důvěřovala. Zcela otevřeně přiznávám , že mne celým životem provází Elektřin komplex. Myslím, že i moje role v Šumařovi - dcera Godl, má ke svému otci velmi silný citový vztah. Mé povolání mi naštěstí umožňuje si občas hrát a snít a tak vlastně, navzdory věku, zůstávám velkým hravým dítětem, které ty pomyslné dětské střevíčky nosí neustále s sebou a v˙sobě.
Godl/Bjelke (Tereza Mikšíková):
Dospělé boty jsem si musela obout na můj vkus příliš brzy. Byla jsem nepřipravená a přišlo to ze dne na den. Rodinná tragédie nám sice ubrala na síle, ale zároveň nás k˙sobě ještě více připoutala. Na dětství vzpomínám ráda a často. Především na svou maminku a její smysl pro humor. Co by se mému dětství dalo vytknout? Snad jen chvíle strávené ve společnosti mých spolužáků na základní škole, a to proto, že jsem byla rok co rok volena jako předseda třídy a tuto funkci sneslo jen pár dobrých kamarádů.
Cejtl (Jaruška Tihelková):
Pro mě je rodina to nejdůležitější. Asi právě díky rodičům, kteří nám (sestře a mně) věnovali všechen svůj volný čas a dělali vše pro to, abychom prožily krásné dětství. Dnes jsem jim za to vděčná. A to odrůstání z˙dětských střevíčků?.. Ono to moje dospívání proběhlo tak bezproblémově, že jsem i tu pubertu v˙mládí pravděpodobně přeskočila. Tak ji asi dostanu až na starý kolena. No a to potom - Potěš mě pánbůh!
Šprince (Erika Pláňavská):
Hm, no, ano. ANO! O vyrůstání z˙dětských střevíčků. Já z˙nich ale ještě nevyrostla. Na štěstí. Nedej Bůh, aby se tomu tak někdy stalo. Byl by to můj konec. Amen.
- hel -
Rodina a škola jsou světem dítěte, míní Jiří Durďák
Uh. Hradiště (red)
Patnáct let strávených za katedrou a dalších 5 let ve funkci ředitele naší největší základní školy jsou jistě dobrým důvodem proto, abyste byl pro nastávající komunální volby garantem uherskohradišťské ODS v oblasti školství. Vaše strana přichází s uceleným programem rozšíření služeb našich škol. V čem spočívá jeho podstata?
Jako příklad mi nejlépe poslouží právě škola na Východě, kterou mám možnost již několik let řídit. Škola vznikala, ostatně jako celé sídliště, na základě socialistického budování. Intenzivně se budovalo, závazky se plnily, plány překračovaly, ale přitom všem se tak nějak zapomnělo na lidi. Proto je dnes Východ právě takový, jaký je. Také proto se mu říká místní Bronx. Ohromná koncentrace lidí, minimální občanská vybavenost, kolem holé a pusté pláně. Nebyl zde žádný prostor pro uplatnění zájmových aktivit. Právě proto jsme zahájili prostřednictvím školního klubu projekt otevřené školy. Nabízím dětem na Východě smysluplnou alternativu přispívající k harmonickému rozvoji jejich osobnosti.
Jakou úlohu hraje při zavádění takové projektu součinnost školy a rodičů?
Ta je naprosto nevyhnutelnou a nezbytnou podmínkou. Rozhodně by se nám tak dobře nedařilo, kdybychom neměli oporu v občanském sdružení rodičů, které až donedávna nahrazovalo absenci rady školy.
Vraťme se však k samotnému projektu, co vlastně dětem ve vaší škole nabízíte?
S velkým zájmem se kromě sportovních klubů - tedy oddílu házené, basketbalu, mladých turistů a rybářů setkávají i oblasti humanitní. Mám na mysli zejména divadelní spolek a klub přátel hry na kytaru a flétnu. Děti si navíc na naší škole vydávají vlastní časopis East 4. Z celkového počtu 800 žáků dnes využívá nabídky námi zřízených kroužků a klubů více než 250 dětí, což jistě není málo.
Nemáte obavu, že tak široká škála oborů bude na úkor kvality?
Nikoliv. Cílem našeho snažení totiž není vychovávat nové Kadlece, Hladíky nebo Bolky Polívky. Chceme jen dětem ukázat atraktivnější a smysluplnější způsob života. Je to náš příspěvek k prevenci takových sociálně patologických jevů, jakými jsou požívání drog, vandalismus, výtržnictví.
Máte tedy za to, že by se měly obdobné programy výrazně rozšířit na všech našich školách?
To pokládám za naprosto nutné. Jsem přesvědčen, že stejný názor má nejen celá řada mých kolegů, ale i občanů - rodičů. Kapacity našich škol je prostě nutné zpřístupnit co možná nejširší veřejnosti, především však naší mládeži. Tvrdím, že jde o velmi účinný a ekonomicky nenáročný model, který by bylo možné za vydatnější podpory vedení města náležitě rozvinout. Chce to jen začít.
(placená inzerce)
Štika byla dvakrát jinak kulturně nadívaná
Divadelní kritika
V sobotu 17.října si mohli ve Slováckém divadle pochutnat diváci na rybě velmi zajímavé chuti, a to společně s Divadlem Petra Bezruče z Ostravy, v černé komedii Wolfganga Kohlhaase, doposud žijícího a píšícího berlínského scénáristy a dramaturga, a Rity Zimmerové, dramatičky pouze s jedním jediným titulem na svém kontě, Ryba ve čtyřech. Ti, kteří toto představení nestihli nebo se jim zkrátka jen nechtělo, měli ještě jednu, ale to už opravdu poslední možnost vychutnat si tentokráte profesionálně okořeněnou štiku hned v pondělí 19.října v Klubu kultury v podání vynikajících pražských herců: Květy Fialové, Libuše Švormové, Nadi Konvalinkové a Václava Postráneckého v kuse Štika k obědu. Šťastná náhoda? Možná. Aspoň bude divák moci příběh pořádně zažít a lépe tak zachytit veškeré chuťové nuance. Vždyť jak lidové rčení zní: opakování - matka moudrosti. A možnost srovnání při takové degustaci nemusí být na škodu, proto i tato kritika se tak stává kritikou srovnávací.
Začněme tedy štikou podávanou dříve, tedy ostravskou. Nijak zvlášť se sice při jejím servírování nepřekypovalo režijní invencí, ale řešení celoživotní trojí hry hlavního protagonisty příběhu, vyjádřené třemi muži v maskách, kteří vytvářeli také jakousi časovou zkratku v plynutí děje, bylo chuti zajímavé, avšak trochu schematické. Herecký výkon tohoto #vrchního# článku, stárnoucího sluhy tří stále svobodných a také stárnoucích dam, v podání Norberta Lichého, byl pro hosty uspokojivý. Jeho duševní proměna s postupujícím stářím byla pro diváky daleko lépe čitelná a hercem zvládnutá než působící stáří i na tři sestry, které bylo zřejmé pouze vnějškovými prostředky. Velmi účelně vyřešená hostitelská tabule, čili scéna Marty Roszkopfové, kdy se spolu s kruhovou točnou vždy otočilo i několik let v příběhu, který vypovídal o nesplněné touze, sobeckosti, psychické vyčerpanosti, nesoudnosti, byla také jedním z pozitiv této inscenace.
Druhá podávaná štika pražskými umělci v režii Pavla Háši a s textem v překladu a úpravě Oty Ornesta byla neočekávaně zcela jiné chuti. Byla naservírována až v poslední fázi služby hlavního hrdiny - sluhy Rudolfa, tedy po třiceti letech jeho působení u oněch tří dam. Tehdy již pouze vymáhá svůj připsaný podíl za služby a to nejen kuchařského a uklízečského charakteru, ale i zcela intimního. Celkové zarámování příběhu do kramářských písní bylo zcela novým řešením a hlavní téma a ponaučení celého štičího obědu s podtitulem věrná zpráva o nanejvýš neblahé historii, která se udála v roce 1838 v městě Neuruppinu v Marce Braniborské tak mohlo daleko lépe vyniknout. Zvlášť vysoko stál vynikající kulinářský výkon Nadi Konvalinkové v roli nejmladší ze tří stále svobodných sester. Vytknutím tomuto labužnickému počinu budiž někdy až příliš dlouhé a rozsáhlé servírování a některé zcela zbytečné pasáže, které vychutnání si obědu pouze zdržovaly.
Co ovšem nesmí zůstat nevyřčeno, je spokojenost a příjemné pobavení se příchozích strávníků-diváků, o což jde na divadle především. Rozhodně i možnost zhlédnout a popapkat jednu divadelní rybu v podání dvou divadelních hostitelů stojí také za to. Zkuste to někdy?!
Hana Galetková
Jak se žilo ... na výstavě EXPO ď98
Světovou výstavou č. 1 bylo v letošním roce EXPO 98, které se uskutečnilo ve dnech 22. května - 30. září 1998 v hlavním městě Portugalska - Lisabonu.
Výstava byla tematicky zaměřena na Oceány, dědictví pro budoucnost, zúčastnilo se 146 zemí a 14 mezinárodních organizací. Česká republika nebyla mezi vystavovateli zastoupena, podle rozhodnutí bývalé Klausovy vlády je našim lidem uvedené téma příliš vzdálené. Vystavovatelé se na Českou republiku velmi těšili, vždyť dodnes si vzpomeneme na mimořádný ohlas československých expozic v Bruselu 1958, v Montrealu 1967 a v Ósace 1970. V Lisabonu jsme chyběli i přes skutečnost, že zde byly přítomny četné země bez moří a oceánů a významem menší, než je naše republika. Například Kazachstán, Mongolsko, Slovensko, Lucembursko a Bosna a Hercegovina.
Jaké bylo EXPO 98? Jedinečné, plné překvapení, nabité setkáními s lidmi z celé zeměkoule, umocněné pohostinností Portugalců a krásným počasím. Co se většině návštěvníků nelíbilo, byly dlouhé fronty před šesticí nejvyhledávanějších pavilonů. Povinností světoběžníků bylo navštívit Oceanárium, což bylo největší evropské akvárium s 45 miliony litrů vody. Obdivovali jsme žraloky, rejnoky, tisíce malých rybek, tučňáky a dalších 245 druhů mořských živočichů. Téměř všechny uchvátily pavilony Budoucnosti /Pavilhao do Futuro/, Utopie, Znalosti moří, expozice Portugalska a pavilon Virtuální reality.
Vstupenka na EXPO 98 stála 5000 escudos /asi 900 Kč/, děti platily poloviční a od 20 hodin do rána následujícího dne se platilo 2000 escudos. Tato investice se mimořádně vyplatila. Množství nových poznatků a návštěva expozic, třeba Leonardo da Vinci, EXPO Adrealina, možnost pohlédnout zblízka do očí krásným dívkám z Tahiti, Východního Timoru, Venezuely či Kolumbie a další jedinečné vjemy prokládaly pobyt na ploše několika kilometrů čtverečních poblíž řeky Teja.
Mezi národními pavilony dominovalo Portugalsko, líbili se Němci, Japonci, Američané, Španělé i pavilon Evropské unie. Přitom Portugalci si dali ohromně záležet, aby jejich světová výstava předčila konkurenty ze Španělska, kde byla uspořádána poslední výstava EXPO Sevilla 92. Naopak některé, především malé africké a asijské státy, si ze svých expozic udělaly malý jarmark, kde prodávaly korálky a jiné místní suvenýry.
Nadšení u jedněch, rozpaky u druhých vzbuzovala slovenská expozice, která byla umístěna v severním mezinárodním pavilonu ve stánku s číslem 42. Podtitulek expozice byl Poznávejte Slovensko s Vasco de Gama. Přesně v centru pavilonu Slovenska bylo umístěno torzo lodě s postavou tohoto mořeplavce roku, ukazujícím na velkoplošné plátno, na kterém v půlhodinových intervalech promítal film o Slovensku. Komentář k filmu v angličtině a portugalštině přednášel samotný Vasco de Gama. Na tuto neobvyklost jsem se zeptal průvodkyně v pavilonu, která s hrdostí v hlase sdělila: Pred 500 rokmi Vasco de Gama objavil Indiu a teraz Vasco objaví Slovensko.
Ve filmu, který představoval naše sousedy, jsem spíše nabyl dojem, že se jedná o nějakou severskou zemi. Ve filmu bylo vidět hodně sněhu, ledu a dominovaly záběry z Tater. Byl to patrně záměr autorů vítězné studie Fdora Flašíka, Karola Kállae a Martina Valenta, kteří vsadili na fakt, že naprostou většinu návštěvníků budou tvořit Portugalci a těm je třeba představit zemi z jiného úhlu.
EXPO 98 v Lisabonu skončilo, ale již v těchto týdnech vrcholí přípravy na nejvelkolepější výstavu v dějinách, která bude ve dnech 1. června až 31. října 2000 v Hannoveru. Vstupenky budou jednodenní, zvýhodněny odpolední a večerní a základní cena se má pohybovat od 65 do 70 marek. Výstava EXPO 2000 se má změnit z průmyslové výstavy a vědeckých přidružených expozicí na výstavu zcela nového typu jako formu prožitku, pro koncept budoucnosti. Téma EXPO 2000 v Hannoveru Člověk - Příroda - Technika a nejnovější informace si můžete přečíst na internetové adrese
http://www.expo2000.de
.
Milan Kubíček
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
