Číslo: 45
15.11.1999
Článků: 70

Titulní
Uherskohradišťsko
Brodský
Kultura
Z
Pro
Humor
Sport

REDAKCE

ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000


DOBRÝ DEN SLOVÁCKO


Nejvíce energie dává Věře Martinové slunce
Klub Mír patřil Navarové s Gutierrézem
Chinaski měli na Golemu "plnej dům"
Tajemná osoba rozčeří i neklidné hladiny
Lidovým způsobem ve Slováckém divadle
Takřka stoletý odkaz fotografa Brauna
Nechceme srovnávat, chceme porovnávat
Klenoty umění - Galerie Slováckého muzea
Je známo devět finalistek
Model studio zahájilo
Ten dělá to a ten zas tohle
Jak se žije u Březové





Nejvíce energie dává Věře Martinové slunce

Věra Martinová se svojí mladší sestrou Lenkou - Foto: P. Paška
Uherský Brod - Minulý čtvrtek, v magický den plný jedniček a devítek, zavítala do brodského Domu kultury věčně se usmívající zpěvačka Věra Martinová se svojí skupinou. Jako hosta si už tradičně pozvala písničkáře a vydavatele časopisu Hitbox Petra Rímského. Cesta Věry Martinové za hudbou vedla z její rodné Dobrušky do Brna. Po brněnské konzervatoři jezdila chvíli jako host s orchestrem Gustava Broma. V roce 1982 se objevila v dámské kapela Schovanky, kde vydržela čtyři roky než se obklopila muži a založila skupinu Gram. To byl poslední krůček před její sólovou dráhou, na které dnes sbírá vavříny úspěchů. Do Uherského Brodu přijela i s částí svojí rodiny. V bicí sekci se nalézal její manžel Jarda Petrásek, s kterým, jak sama říká, je již deset let a stále šťastná. Svým hlasem ji doprovázela její mladší sestra Lenka Pantůčková. Hned od začátku vystoupení začaly v repertoáru převažovat písničky na bluesové témata. Nechyběly ani hudební dárky z autorské dílny Pavlíny Jíšové, Jarka Nohavici a Mirka Hoffmanna. Hudební část koncertu Martinová prokládala většinou vzpomínkami na dětství. Zpestřila ji i četbou automobilové vzpomínky "O bejbince a tudorovi", a uvedla tak skladbu "Poslední jízda". Zanedlouho ukončila první část večera a pozvala na pódium tradičního hosta, už několik let vynikajícího písničkáře Petra Rímského. Ten sebou přinesl kromě starých trampských, werichovských, moravských lidových a jak sám říká "veselých" písniček, i pro něj příznačný spíše sarkastický humor. Poté, co se Věra Martinová opět vrátila na brodská prkna, odstartovala plejádu svých největších hitů. Od Příběhů přes Půlnoční slunce, Až na vrcholky hor či Jak kdy. Na závěr si ten večer, nepříliš vstřícné publikum zasloužilo "jen" tradiční tečku v podobě písničky Batalion. Na čem jste pracovala od doby, kdy jsme vás naposledy viděli v Uherském Hradišti? "Musím se přiznat, že jsem se flákala, protože předtím jsem měla tolik práce, že jsem se málem sesypala. Půl roku jsem si dala lehký oddech. Bylo krásné dlouhé léto, a tak jsem si dobyla sluneční baterie, které v sobě asi mám. Čtrnáctí dní jsem strávila u moře, což se mi na tak dlouhou dobu ještě nikdy nepodařilo a načerpala jsem hodně energie." Slyšel jsem, že onen lednový koncert v Hradišti pro vás byl určitým mezníkem. Jakým? "Pan Zapletal ze Zlína mne donutil udělat samostatný koncert, čehož jsem se bála. Sama jsem vystupovala jenom na festivalech, kde jsem hrála zhruba půl hodiny. Najednou jsem stála před vyprodaným sálem v malenovickém kině a den poté v hradišťském rockovém klubu. Bylo to něco, jako když vás hodí do vody a řeknou plavte. Nakonec se mi to zalíbilo a zjistila jsem, že se přece nemusím bát mít kolem sebe malinkou kapelu a lidé to i s povděkem kvitují. To byla pro mne výrazná změna, zlom, na který jsem nepřišla za posledních deset let." Slíbila jste, že další desku vydáte po více než roce od té minulé. Ta doba se blíží. "Chtěla bych udělat novou desku, která bude hodně do country. Objeví se na ní, pokud nakladatelé dovolí, převzaté písničky. Vím, že si relativně protiřečím, protože jsem vždycky říkala, že chci dělat původní tvorbu, ale tohle budou písničky mých vzorů, které jsem zpívala u táboráku jako dítě. V té době mě ani nenapadlo, že budu profesionální zpěvačka. Další deskou bych se chtěla k tomu období vrátit." Za pár dnů vstoupíme do dalšího tisíciletí. Jak je uvítáte? "Pokud možno především živá a zdravá. Nejsem pověrčivá a nevěřím prognózám, že se všechno sesype. Myslím si, že pokud se nesesypeme jako lidi, tak se dá všechno zažehnat a život poběží dál. Určitě je to nesmírně výjimečný okamžik. Není moc lidí, kteří mají možnost zažít přelom tisíciletí, ale nemám pocit, že se něco v našem životě ukrutně změní, i když by možná mělo. Lidé by se měli nad sebou pořádně zamyslet." Pavel Paška







Klub Mír patřil Navarové s Gutierrézem
Uh. Hradiště (twin) - Ve čtvrtek večer vystoupila v rockovém klubu Mír známá zpěvačka Zuzana Navarová s Ivanem Gutierrézem v pořadu Skleněná vrba.
Zuzana Navarová stále zůstává v povědomí posluchačů zafixovaná jako vynikající zpěvačka s ojedinělým projevem a především jako sólistka skupiny Nerez, jehož poslední koncert 20. prosince 1994 naznačil publiku rozchod hvězdného spojení Navarová - Vřešťál - Sázavský - Raba. Nejednalo se o oficiální rozchod. Hlavní protagonisté se dohodli, že pozastaví činnost a jednohlasně k tomu dodali: "A když budeme chtít, tak to dáme zase dohromady." Toto odloučení nepovažovali hudebníci za definitivní a stále si dávají otevřenou možnost k setkání. Od prosince roku 1994 se však každému z hudebníků otevírá zcela nový a odlišný svět.
Vítek Sázavský se v rámci spolupráce s Jarkem Nohavicou zaměřil na album Divné století a Zdeněk Vřešťál pomáhal na svět decentní a elegantní desce bratří Ebenů Tichá domácnost. Posléze spolu nastoupili do automobilu značky Neřež a vydali se na úspěšnou pánskou jízdu hudební zemí, díky níž nasbírali zkušenosti jako aranžéři, producenti a dramaturgové. Zuzana Navarová se mezitím zaměřila na nově vzniklou skupinu Tres, která je v podstatě jejím dítětem a zaměřila se na produkci latinsko-americké hudby. Na stejnojmenném albu Tres, které vyšlo v roce 95 u Sony Music se podílel její současný kolega Ivan Gutierréz. Tím započala vzájemná spolupráce dvou jemných a hravých textařů a muzikantů, kteří společně s Františkem Rabou (kontrabas), Camillem Callerem (bicí) a Máriem Bihárim (akordeon a klavír) vytvořili svižné kvinteto KOA.
Na koncertu se posluchači mohli přesvědčit o tom, že kapela disponuje množstvím zbraní zejména díky kvalitní hudbě, obsahově hutným textům, poctivému a pokornému vztahu k řemeslu. KOA má však mnohem víc. Vyrovnanost, klid, jistotu a především profesionalitu. I Zuzana Navarová, na první pohled vážná, nastavila publiku svou druhou tvář, v níž se zračí humor a lidskost.
"Koncerty s sebou nutně přináší trošku jiný režim, mnohdy jsou hodně únavné. Snažím se tedy dodržovat kvalitní životosprávu, cvičím tai-či. To mi dodává sílu a energii," dodala Navarová.
Pořad Skleněná vrba je sestaven ze skladeb zpívaných jak česky, tak španělsky. Různorodě proměňuje nálady pomocí samby, rumby i balady. Španělština je pro Navarovou naprosto přirozená a ve spojení s Gutierrézovou brilantní kytarou volně přechází do češtiny a naopak. Toto nenásilné prolínání je doplněno autentickými nástroji jako je guiro či chimes.
"Ke španělštině jsem se dostala hnutím osudu. V Hradci Králové, kam jsem chodila na gymnázium jsem si španělštinu vybrala jako cizí jazyk. Bez vlastního přičinění se tedy zformoval můj život," řekla zpěvačka. Navarová nyní pracuje také na písničkách pro děti, a tak si snad budou moci děti za nějaký čas říci pod stromečkem: "V kastlíku andělském poštu mám."
Osud těchto písniček je plně v rukou autorky, která dodala: "Tyto skladbičky vznikají pro potěšení a radost. Děláme na nich s mou kamarádkou Radúzou a zatím nám stačí, když si je pobrukují děti, které se kolem nás pohybují."







Chinaski měli na Golemu "plnej dům"
Zlín (pa) - Nejznámější zlínský klub Golem byl v sobotu slavnostně po čtyřměsíční opravě otevřen. A jak se na rockový klub patří, rockovým koncertem. Vystoupila na něm slovenská skupina Hex a jedna z našich nejlepších kapel - Chinaski.
Už hodinu před koncertem se před klubem tísnily stovky lidí a dožadovaly se po dlouhé době vstoupit do Golemu. Proud příznivců rockové hudby neutuchal ani během koncertu. Kapacitně rozšířený klub byl najednou až po střechu naditý, jak říkají hudebníci - "plnej dům".
Jako předkapelu na podzimní koncertní šňůru si Chinaski vybrali slovenskou kapelu Hex, s kterou absolvovali již tři koncerty v jejich zemi. Skupina Hex z Bratislavy je českým posluchačům téměř neznámá, i když existuje již sedm let. Za tu dobu vydala několik nosičů. Na Golemu prezentovali převážně skladby z posledního nosiče s názvem Supermarket. Ve svém repertoáru nabídli i písničku od Janka Lehockého z legendární kapely Modus a skladbu věnovanou Jaroslavu Foglarovi "Priatelia od modre rieky". Publiku se slovenský rock'n'roll líbil a po krátké přestávce bouřlivě přivítali Chinaski.
"Je to pro nás velká čest, že můžeme otevírat tento překrásný klub," řekl na uvítanou Michal Malátný. Produkce jejich repertoáru tvořícího výběr ze všech desek byla trochu jiná. V kapele se objevila trubka a s ním i nový hudebník Ježek. Některé písničky dostaly nové aranže díky Malatného nové "španělce". "Dostal jsem ji od mámy," poznamenal.
Tento večer se stal opravdu hudebním svátkem. Kapela byla unešena každým pohledem do posledního místa zaplněného klubu a publikum vytvořilo kulisu, na kterou Chinaski určitě dlouho nezapomenou. "Super Zlín," opakoval dokola Petr Rajchert, když byla kapela přivolána potřetí zpět na pódium. Poté po nich zbyl jen dlouhej kouř.







Tajemná osoba rozčeří i neklidné hladiny
Uh. Hradiště (pš) - Po představení Fabrika Liudi v podání souboru Teatr Novogo Fronta budeme svědky dalšího jejich skvostu v klubu Mír. V opět "divadelní" čtvrtek, 18. listopadu přiveze mezinárodní seskupení herců o rok mladší hru - Olověná mlha.
...Do levného zábavného podniku přichází nový herec. Nikdo ho nezná, začínají se dít divné věci. Jenom jeden starý herec poznává, že nově příchozí není lidská bytost. Zbývá však jen několik posledních minut, ve městě kolem byl vyhlášen výjimečný stav...
Oficiální premiéra představení se uskutečnila v prosinci 1997 v Divadle na zábradlí a v divadle Archa. Olověná mlha má více divadelní formu a je vhodnější pro klasické divadelní sály kukátkového typu.
Divadelní soubor Teatr Novogo Fronta byl založen v Rusku, v Petrohradě, v roce 1993. Počáteční tvorba vycházela z experimentů na poli vztahu mezi tělem herce - jediným hercem používaným materiálem - a prostorem, v němž se právě nalézá. Prvním představením bylo Vremja Durak v roce 1994, jehož tématem je strach z budoucnosti Ruska. Po prvním turné v Evropě se Teatr N. Fronta usadil v České republice, v Praze, kde se ve hrách Očima vlka, Fabrika Liudi a Olověná mlha vždy rozrostl o další herce a tanečníky z naší republiky, Japonska, Švédska, Ruska, Kanady, Itálie a Polska.
Rozsah tvorby a prezentace Teatr N. Fronta je široký. Od pouličních představení, přes improvizace, až po náročné a precizní inscenace realizované na klasických divadelních scénách. Divadelní kritika označuje tvorbu souboru jako "hořkou taneční grotesku", "fyzické divadlo", "oddělený tanec", nebo přirovnává jeho pohybovou prezentaci k buto. Za dobu své existence odehrál Teatr N. Fronta desítky, snad stovky představení po celé západní, jižní i severní Evropě.
Představení Teatr N. Fronta jsou složena z obrazů stojících na pomezí mystiky a abstrakce, cirkusové artistiky a moderního tance, kde hlavní motorikou je akce, improvizace a napětí umocňované směšností lidské tragédie.







Lidovým způsobem ve Slováckém divadle
Uh. Hradiště - V sobotu 13. listopadu se ve Slováckém divadle konala očekávaná premiéra lidové hry Nová komedie o Libuši a dívčí vojně v Čechách, tentokrát pod režijní taktovkou ředitele Igora Stránského.
První erudovaný krok při zpracování této lidové hry Františka Vodseďálka učinil režisér Stránský výběrem materiálu, jehož těžištěm se stal rekonstruovaný text divadelního kritika a dramatika PhDr. Jana Kopeckého. Tím vytvořil velmi kvalitní zázemí a dobrý podklad pro konstituci a stylizaci celé hry. Text totiž přímo vybízí k tvůrčímu pohrávání s výrazovými prostředky, metaforikou i obrazy. Čítankové, notoricky známé téma může svádět ke dvěma způsobům zpracování. Buď lze vytvořit komplexní parodii, která má s českými pověstmi společného jmenovatele pouze v motivech a tématu.
Druhou variantou je zpracování v klasickou komedii, která si ponechá předepsané zázemí a dotváří v příhodných místech příběh po svém. Tím je prakticky podržena tradice, jejíž dodržení přináší ve finální jevištní podobě konvenční a seriozní efekt. Nová komedie o Libuši toto klasické pojetí drží a získala tím přinejmenším několik výhod. Především po stránce výkladu nabízí čitelnost, ta však závisí na dobré práci herců. Nad konstrukcí představení má moudrý nadhled klasická lidová postava Vopovědníka, kterou s nonšalancí ztvárnil Božek Tomíček. Stal se kontaktérem dvou zcela odlišných časů a světů a působil jako klasický principál lidového divadla. Korigoval výkony svých herců a jednotlivé etapy příběhu osvětluje zasvěceným výkladem.
V roli provaděče mu napomáhá postava blázna ve svébytném podání Tomáše Šulaje, jehož úžasné pohybové kreace, aktivní práce s mimikou, gesty, tělem a pohybem vykazuje kvalitní kus práce. Šulaj nedá divákovi oddechnout, na pódiu si podmaňuje celý prostor a zasluhuje maximální pozornost. Společně s vopovědníkem zodpovědně odvíjí narativní nit příběhu.
Děj hry přizve diváka k základním momentům vlasteneckého významu (Libuše v podání Anny Slezákové - Mikové věští budoucnost, Přemysl v podání Jiřího Vobeckého zastižen u pluhu). Situacím nechybí vážnost smíšená s patosem, avšak právě tyto pasáže by snad v rámci Nové komedie mohly vést k polidštění těchto mýtických vůdců nesoucích na bedrech tíhu "rodičů vlasti". Naštěstí se dá postavit ještě něco "nad" a tím je mystický nadpřirozený svět bohů výborně ztvárněný stínohrou. Tento nápad vyřešil problém prezentace božstva (ten mnohdy dopadá katastrofálně) a současně situaci předjímání budoucnosti. Stínohra ale nedokázala nahradit někdy zbytečně protažené vstupy, ve kterých se schematicky skoro až v pravidelném rytmu opakovaly stále stejné modely situací (pouze s obměněním postav), které na chvíli diváka unavují. Existují ale písničky, které dokáží díky veselému provedení učinit situace opět barvitější a divák rád zapomene na statické chvíle proslovů.
O částečnou satisfakci za tyto okamžiky se postaral rétoricky zdatný, vynikající Vladimír Doskočil, který v postavě Domoslava vytváří aktivní hru. Společně s Tomášem Šulajem naplnili svou roli beze zbytku. "Nehrají" si na herce, ale svou postavu skutečně žijí, identifikují a nacházejí se v ní. Pánové, poklona! Velmi sporné se však jeví účinkování tří panen ve snaživém podání Eriky Pláňavské, Barbory Kožušníkové a Michaely Scheibové.
Realizace těchto postav balancuje na hranici ještě slušného podání a mírné vulgarity. Měřítko těchto věcí záleží na subjektivitě. Ve snaze vykreslit ženskou vychytralost a sílu nad ubohými Přemyslovými muži panenská trojka mírně a někdy na nevhodných místech zbytečně přehrává. Přitom právě tyto postavy nemusí nutně přinášet aktualizaci na dnešní poměry, protože mají dány do vínku určité vlastnosti, které osobně promluví.
Sebevědomým rekyním se svými výkony nakonec podaří uniknout obscénnosti, kterou jemně nastiňují kostýmy. V rámci prostoru Nové komedie se nezdají až tak nestravitelné. Druhá část představení je mnohem dynamičtější (o to záslužnější je, že se na tak malém prostoru nejedná o dynamiku předstíranou). Představuje rychlou aktivní hru přináší potřebný spád, bez kterého se Dívčí válka neobejde.
Bitva mužského tábora a žen z Děvína je svižná a herci jasně naznačují, čí škola na ně působila. Výborná choreografie Laďky Košíkové hovoří profesionalitou, reprezentuje se sama. Samostatnou kapitolou představení jsou gagy. Režisér Stránský se postaral o vhodné začlenění na správná místa a tím představení získává nadlehčenost. V představení zůstávají jisté hluché místa, ve kterých se herci ještě hledají, ale je nutné přiznat, že představení obsahuje řadu momentů, ve kterých herci už dozráli. Lidové představení Slováckému v podstatě sedí a divák si rád provětrá hlavu ne příliš náročnými tématy.
Veronika Němečková







Takřka stoletý odkaz fotografa Brauna
Uh. Ostroh (pa) - V koncertním sále Lichtensteinského zámku uvedla sobotní vernisáž Helena Beránková, kurátorka sbírky nalezených šedesáti čtyř skleněných deskových negativů, pořízených na počátku století ostrožským rodákem Josefem Braunem a uložených v depozitářích Moravského zemského muzea v Brně. Kulturní program vernisáže zpříjemnila cimbálová muzika Babica.
"Unikátních fotografií vystavujeme pouze osmačtyřicet a některé se podařilo i zvětšit z původního formátu 9 x 12 cm. Rozdělili jsme je do cyklů - Děti, Úvazy ženských šátků, Motlitba, Práce a Smrt," řekla vedoucí místního Klubu kultury Věra Hendrychová.
Výstava "Josef Braun - fotografie 1901 - 10", nastavující zrcadlo lidového Slovácka z počátku našeho století, potrvá do 5. prosince. K výstavě byl vydán katalog a pohlednice.







Nechceme srovnávat, chceme porovnávat
Buchlovice (pš) - Závěrem třetího listopadového týdne uspořádá v prostorech buchlovického zámku Vinařský klub FS Buchlovice 4. ročník největší výstavy zahraničních vín v naší republice.
A tak v neděli 21. listopadu od 10 hodin můžete ochutnat z více než 250 vzorků vín, které vám dají nahlédnout do dvaceti osmi vinařských zemí.
"Jsme přesvědčeni, že vinařům přinese pohled na zpracování vína z jiných zemí, v jiném podnebí, na jiných půdách a jistě je vinařsky obohatí," sdělil za pořadatele Ivo Kaňovský.
Letošní výstava bude spojena také s prodejem vybraných zahraničních vín z katalogu výstavy. O jakékoliv informace k vínům se s vámi podělí účastnivší dovozci.
I letos bude vstup na výstavu omezen počtem tří set návštěvníků, a proto je vhodné si vstupenky zajistit. Buď na recepci hotelu Grand, nebo v cestovní kanceláři Donamo.







Klenoty umění - Galerie Slováckého muzea
Činnost galerie v˙letech 1992-98 (III)
Jak bylo již uvedeno, červen 1992 se stal vstupem do další etapy Galerie SM. Upravené zázemí i personální posílení o odborné a provozní pracovníky nabízely větší možnosti pro˙vlastní činnost a prezentaci na veřejnosti. Celková plocha poskytovala podmínky pro zvýšení počtu výstav a využití výtvarného materiálu z˙významných galerijních sbírek i ateliérů, zahraniční nevyjímaje. Už druhá polovina roku 1992 se vyvíjela v˙tomto novém trendu, který si brzy získal relativně početný okruh svých příznivců.
Z˙výstav, které se uskutečnily od roku 1992, jmenujme např. Současné francouzské umění, Sdružení Q, 1993 - Musica picta, Skleněná plastika, Žert II., r. 1994 - Thonet 1994, Keramika I. Vaculkové, H. Exnarové, L. Kováříkové, V. Groše, r. 1995 - Miroslav Malina, Eva Karel Dudešek - knižní vazby, Petr Vlček, Bohumil Marčák, r. 1996 - Tomáš Měšťánek, Jan Pospíšil, Pavel Mhlbauer, Vladimír Groš, Jan Gajdoš.
Kromě pravidelné výstavní činnosti byly pořádány i četné kulturní programy, jejichž různorodé zaměření přivádělo do budovy Galerie SM velmi pestrou strukturu návštěvníků (koncerty, divadelní představení, módní přehlídky, přednášky atd.).
V˙roce 1994 byla zahájena II. etapa rekonstrukce galerie, která řešila úpravu půdního prostoru nad pravým křídlem. Citlivým architektonickým zpracováním vznikla nová výstavní síň s˙příjemnou intimní atmosférou, jejíž základní rysy netají původní účel. Zdařile bylo využito některých konstrukčních prvků, např. trámová vazba krovů ve tvaru ondřejských křížů byla na několika místech ponechána volnému pohledu. Do tohoto interiéru byla v˙roce 1995 přenesena a nainstalována stálá expozice, čímž se jí dostalo zcela nového zhodnocení a umocnění působnosti jednotlivých vystavených exponátů.
(pokračování příště)







Je známo devět finalistek
Uh. Hradiště (pa) - Ve čtvrtek uspořádala v hradišťské orlovně agentura Miss Moravia Models celostátní semifinálové kolo soutěže MISS středních škol, z něhož vzešla jména devíti finalistek, které se ve čtvrtek 9. prosince utkají o titul nejvyšší.
Z třiceti osmi středoškolaček z celé republiky postoupilo do užšího výběru dvacet dívek, mezi něž se probojovaly i dvě studentky z našeho okresu. Vítězka minulého ročníku Miss Veronika Kovaříková ze Starého Města a Kristýna Sabová z Uherského Hradiště, která jako jediná bude náš region zastupovat v letošním finále.
"Bylo těžké se rozhodovat mezi tolika děvčaty. Každá byla něčím kouzelná, ale postoupit jich mohlo jen devět," prozradil jeden ze členů poroty, šéfredaktor našeho týdeníku Vojta Johaník.







Model studio zahájilo
Uh. Hradiště (red) - Minulý týden bylo v centru Uherského Hradiště otevřeno nové portrétní a reklamní studio "Model studio". Jak jsme se dozvěděli od majitele Michala Pavláska, jeho nová firma nabízí fotografie zaměřené na modeling, kontakty na modelové agentury, ale i prezentaci modelek na internetu. Mezi další činnosti studia patří skenování kinofilmů, tvorba CD, prostě veškeré služby v oblasti foto a grafiky. Informace získáte na telefonu 55 55 61 nebo adrese pcstudio@pcstudio.cz.







Ten dělá to a ten zas tohle

Lidový vypravěč Josef Pavlíček oslavil 27. října šestapadesát let
"Mám spoustu koníčků, ale tím největším koníčkem je pro mne to moje povídání," prozrazuje na sebe lidový vypravěč Josef PAVLÍČEK, který 27. října oslavil 56 let a který přes veškeré životní zkušenosti neztratil smysl pro humor.

Jak jste se k˙lidovému vypravěčství vlastně dostal?
"S touto profesí jezdím po světě již dvacet let. Začátky lze položit do období, kdy jsem byl na vojně v˙Praze. Naše kasárna byla přímo vedle Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Jednou byli u nás v˙kasárnách na vystoupení s˙imitátorem Vlasty Buriana. Jelikož to nebylo ono, předvedl jsem jim svoji imitaci a oni mne vzali. Vlastní profesní kariéra však přišla až po autonehodě Vaška Mlýnka z˙Kuželova.˙Přišel za mnou kamarád Jožka Juřička s˙tím, že mne přihlásil do soutěže vypravěčů do Hluku. Seděli tam Galuška, Polda Fojtík z˙Otrokovic, Šífar, celkem se účastnilo asi patnáct nebo dvacet lidí. Dá se říci, že jsem se svým vyprávěním pro Hlučany uspěl. Potom se mi ozvala cimbálová muzika Jožky Polácha Dolňácko, s˙nimiž jsem pak jezdil. V˙březnu se ozval Jožka Severin, s˙nímž jsem spolupracoval tři roky a který mne přivedl do Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. Po rozpuštění BROLNu jsem pak jezdil s˙různými dechovkami (Valaškou, Stříbrňankou, Vlčnovjankou). Dneska je nás asi velice málo, za loňský rok zemřeli čtyři vypravěči. V˙loňském roce bylo celorepublikové setkání vypravěčů a bylo nás asi sedmnáct. Nejednalo se však o estrádní vypravěče, ale o ty neestrádní."

Kam chodíte pro inspiraci, kde čerpáte náměty?
"Snažil jsem se za celých dvacet let mít svoje povídání. Dříve to měli lidoví vypravěči snadnější. Nebyla televize, byl pouze rozhlas, nebyla ani taková konkurence. Dneska máte v˙televizi tolik povídání, estrád, tolik vtipálků, bavičů. Dnes člověka zaujmout právě tím svým povídáním je dost veliký problém. A inspirace? Nejlepší inspirace je v˙hospodě, jenomže do hospody moc nechodím, ale chodím po známých a starších lidech, kteří prožívali tu dřívější dobu. Vše zaznamenávám na magnetofon, tužka a papír mají v˙mé kapse stálé místo. Potom si to vše dávám dohromady. Je potřeba, aby vystoupení bylo víc, aby to člověka nutilo udělat něco nového. Ale to přece není nic těžkého, vždyť život je samá sranda, je potřeba to jenom povědět před tím mikrofonem."

Jste z˙Kunovic. Máte tedy nějakou kunovskou?
"Nejakú kunovskú? Tož já sa dycky představuju tak, že su z˙Kunovic a z˙Kunovic ani po prasati nic. Kunovice byly vlastně veliké Hradiště a mělo to jednu obrovskú výhodu, puatili zme víc za psa. Ale teď už zme samostatní, protože máme skoro všecky silnice, aj příkopy máme zrušené. Ináč ludé zme tam stejní. No a čím se nejvíc proslavily Kunovice alebo co v˙Kunovicích vlastně je, že tam máme leteckú fabriku, že zme dodávali letadua do země, kde zítra znamená již převčerajšky, ale včíl že už v˙tej zemi není co žrat, tak ty letadua tam nedodáváme, protože - nemajú čím puatit. Ale tú fabriku, že si udržujeme, aj s˙týma vedúcíma, aby nám nezasmrádli. No a čím sa potom Kunovice proslavily dál. Potom tam máme Abrahámovu tihelňu. Jožka Abrhámůj sem tam dojede našúlat nejakú tu krytinu lebo tihlu, ale je to takéj na zavřítí, lebo nemáme na reklamu. No, tihly umíme vyrobiť, ale nemáme tiňti liňti. No a čím sa nejvíc proslavily Kunovice? Zeleným salátem. Už od 11. století pěstujeme salát. A pěstujeme dva druhy. Jeden je k˙jídlu a druhý je proti kašlu - to je ten poledkovaný. Kdo si ho dá, už nezakašle, protože má v˙gaťách! A když zakašle, jeho věc. Nevím lesti to bylo v˙televizi, ale určitě to bylo v˙novinách, že když vyletěli první kosmonauté na měsíček, tak byli dvá. A jak sa tak hnětú po tom měsíčním prachu, v˙tých kukaňách, víte, v˙tých sakumpakoch, chvilku jim bylo horko, chvilku zima, protože na tom měsíčku je jináč než v˙Kunovicách. Tak ten jeden gécá do toho druhého: Podívaj sa! Áno, už tam seděla Kunovjanka ze salátem. Takže žádní američtí kosmonauté, ale Kunovjanka ze salátem byla první na měsíčku. Měla tam ten poledkovaný, kluci si ho dali, takové problémy, to stálo tolikých milijónů. Tú raketu ze všeckým, aj s˙tema sakumpakama, to všecko moseli vrátit na Zem, to stálo - aj válka z˙toho byla."

Vzpomenete si ještě na své první povídání?
"Starý chlap je jak stojatá voda, stójí a smrdí. A manželství je takový boj, třicetiletá vojna. Ale když chce pámbíček udělat z˙chlapa trúbu, tož mu vezme ženu. Tetička umřeli, já tam došel za týdeň, no to byla hrúza. Strýček seděli v˙podvlíkačkách, v˙košuli, jeden chup na hlavě a ešče byli roztřapacený, fúsa jak kocúr, na šporheltě plpotalo lečo, smradu, kočka zavřená v˙okně, v˙jednom rohu hromádka, na druhé kolo sa chystala. Říkám: >Strýčku, Bože svatý, co děláte?< A on ně povídá: >Já už to nevydržím. Jak dúho mám byť slobodný, dokáď mám byť vdovcem?< Povídám: >Strýčku, aspoň rok byste to měl vydržat.< >To já nevydržím, tak dúho já sám nebudu. Podívaj, jak to tu vypadá.< Povídám: >Tož nekoho si najděte, nejakú mladú robku, šak co!< Tož si strýček dali inzerát: Né vlastní vinú vdovec hledá k˙sobě děvčicu; dobře zajištěný, pěkný důchod. To víte, baby na peníze, tož došlo tých dopisů, měli toho hromadu, na káře to vézli z˙pošty. Dovédli si po půl roku děvčicu, šikovná byla. Ale co! Tož to víte, baba na peníze, padesát roků, děda skorem osmdesát, povídám: >Strýcu, co s˙ňú budete dělat za deset roků? Dyť ona bude mět šedesát, vy budete mět skorem devadesát, co s˙ňú budete dělat?< >Hérgoš, to sem na to nemyslél, co ze starú babů? Já sa s˙ňú rozvedu, najdu si mladší!<"

Zakládají se Vaše vyprávění na pravdě?
"Jistě, například to s˙týma kosmonautama. Né první kosmonauté, ale tetka z˙Kunovic tam byla, to sa fakt stalo, to není výmysl. Ale žádné rakety, tetka tam byly vystřelená na fazulách. Co sa spíš jídávalo - fazole, krúpy, né jak dneska, samé řízky. To když tetka hníkly, z˙toho mohli uplést svetr, tak to bylo husté."

Máte originální teorii na původ rozvodovosti.
"Dříve sa drávalo péří, tetky seděly, plkaly. To víte, televiza ani rádio nebylo, tak co měli ludé dělat? Strýček večér fúkli do lampy a do rána byl Francek. Kača, Marína, plný barák děcek, tož sa pěstovaly husy na Olšavě. A rozvody začaly v˙Kunovicách, já sem na to došel. Naše maminka ně říkaly: Duchna všecko spraví. Ale kdo dneskaj spává pod duchnú? A víte, proč néni duchen? Protože v˙Kunovicách to začalo: Po Olšavě jezdily husy, ga-ga-ga. Jedna nezodpovědná hus nebyla organizovaná v˙žádnéj straně (to byl tenkrát průšvih!), vyšla po břehu na cestu, tam si čapla, plc, vajca to nebylo, šel starosta, sklúzla s˙mu noha, zlomíl si ju ve dví, a tak zakázal na Olšavě husy. Nebyly husy, nebylo péří, nebylo duchen a začaly rozvody. Kde? V˙Kunovicách."

Co je to Šmukáč Vaška Mlýnka?
"V oblasti Kuželova a Velké nad Veličkou se šmukáč říká klobouku. Proto Šmukáč Vaška Mlýnka. Jednalo se o soutěž vypravěčů, která se už ale nekoná. Naštěstí jeden takový šmukáč doma mám, jelikož hned při prvním ročníku této soutěže jsem se umístil na prvním místě. Dnes je Šmukáč nahrazen setkáním lidových vypravěčů, koná se jednou za dva roky a jmenuje se opět po Vašku Mlýnkovi - Setkání Vaška Mlýnka z˙Kuželova. Posledního setkání se zúčastnilo 11 vypravěčů z˙Čech a Moravy a také 2 Slováci. Není nás moc, kdo by měl zájem, klidně se u mě může přihlásit, rád mu dám instrukce."

Jaké že jsou Vaše podmínky?
"Cokoli člověk dělá, ať je to cokoli, tak když to chce dělat, musí to dělat naplno. Když to dělá naplno, výsledek se vždy dostaví. Dostaví se samozřejmě také neúspěch, ale ten úspěch nakonec přijde vždycky, věřte mi."

Text: Jana Hlavačková








Jak se žije u Březové
Březová leží v˙hlubokém údolí Bílých Karpat pod sráznými vrchy Velkého Lopeníku. Po zničení Volenova v˙roce 1605 byla vybudována vesnice Březová. Tato ves byla Bošáčany, osobujícími si nárok na sporé hraniční území, zničena a v˙letech 1615 až 1618 vybudována Nová Březová. Utrpení obce vyvrcholilo v˙druhé polovině 17. a první polovině 18. století. V˙r. 1663 tu byly zabity 4 osoby a celá Březová vypálena. Po tomto roce byla ves téměř z˙poloviny pustou. Důsledkem neúrody byl často hlad, jak o tom svědčí petice obce z˙r. 1771, 1791 a 1806.

Občané nepociťují potřebu znaku
"Naše obec zatím znak ani prapor nemá. V˙současnosti jsou důležitější věci, není to naše priorita. Navíc v˙našich občanech není zakotvena potřeby obecního znaku. Mnohem důležitější je podle mne to, aby naše ves dobře vypadala, aby se v˙ní dobře žilo, aby se rozvíjela a budovala k˙radosti i prospěchu nás všech."

Vodovod ve vlastní správě
Jelikož je vodovod ve správě obce, musí opravy poruch, jeho údržbu a běžný provoz zabezpečovat obecní zastupitelstvo. Této nevděčné role se ujal osobně starosta. "Často i po nocích zajišťuji opravu havárie, občané mne mohou spatřit v˙montérkách s˙pracovním nářadím v˙ruce. Jelikož je vodovod v˙naší správě, musíme si sami zabezpečit v˙případě poruchy také cisternu s˙pitnou vodou, její včasnou výměnu a podobně. Tato činnost představuje až 10% mojí funkce," tvrdí starosta.

Jan, Marie, Cyril a Metoděj
Teprve v˙roce 1784 zde byla zřízena lokální kurácie, která byla v˙roce 1854 povýšena na faru. Na místě původní kaple byl vybudován v˙letech 1747 - 1749 nový kostel s˙patrociniem sv. Jana Křtitele a Panny Marie. Na jeho místě byl v˙r. 1865 vystavěn podstatným nákladem náboženské Matice nový prostranný kostel s˙novým patrociniem sv. Cyrila a Metoděje, jehož interiér pochází z˙roku 1913. V˙letech 1995 až 1996 byl ke kostelu přistavěn Dům svatého Josefa, který slouží k˙širším akcím pořádaným farou, například při táborovém pobytu dětí z˙Polska. V˙kostele samotném se neustále modernizuje, v˙nedávné době byla položena nová dlažba a umístěn nový oltářní stůl. "Farář je veselý, 33-ti letý, zapálený pro fotbal a lov zvěře. Získal si spoustu našich věřících i dětí. A obecní zastupitelstvo jeho farnost podporuje materiálně i finančně."

Odvedenci píší nápisy
"Snad jako v˙každé obci píší odvedenci nápisy na ploty a zdi. Některé nápisy jsou osobního charakteru jako vzkaz dívce či rodičům, některé se ale dotýkají života v˙obci, upozorňují na to, co se mladým v˙obci nelíbí. I to nám dává podněty k˙zamyšlení se nad tím, co vše je třeba změnit, upravit nebo vytvořit," říká František Vacula.

Devadesát procent pořádku
"Jako starostu mne těší, že zhruba 90% občanů dodržuje v˙obci pořádek a pouze deset procent prozatím nepochopilo "význam" černých skládek pro ekologii i estetiku obce. Tento fakt se nesnažíme vymýtit pokutami, ale tím, že občané nevlastnící z˙nějakých soukromých pohnutek popelnici platí skoro stejně vysoké poplatky jako ti, kteří využívají svozu odpadu." Podobným psychologickým přístupem se podařilo zlikvidovat již několik černých skládek vytvářených místními firmami. "Nemá cenu vyrážet si pokutami z˙kapes peníze, které stejně nemáme," dodává k˙tomu starosta Březové.

Tři roky a osmnáct bytů
"Za tři roky se nám podařilo vybudovat 18 nových bytů," říká František Vacula. Podle olomoucké matriky zde žilo v˙druhé polovině 18. století 436 dospělých a 83 dětí, při sčítání před čtrnácti dny zde bylo zaevidováno celkem 1137 obyvatel. Vzniká zde tedy potřeba řešení bytové otázky, což ovšem v˙dnešní složité době představuje problém. "Stát dává obci dvacetileté zástavní právo na obecní byt. Obec tedy tento byt může prodat až po dvaceti letech, kdy je byt již poměrně starý a je třeba do něj investovat nové finance. Vzhledem k˙tomu, že Březová je chudá vesnice, odstrčená na okraj regionu, musí tedy nájemné odpovídat zdejším poměrům. Pro obec jako takovou je tedy výstavba nových bytů spíše ztrátovou záležitostí," stýská si starosta.

Nepatrný spolkový život
Nejstarším spolkem je Sbor dobrovolných hasičů z˙roku 1896, po r. 1918 byla založena Omladina, Sportovní klub od r. 1943. "Pokud jde o kulturní život, celkem zde upadá. Máme tři hlavní kulturní akce: Cyrilo - metodějská pouť, konaná první neděli v˙červenci, která je tím největším kulturním svátkem v˙Březové; na druhém místě je tradiční fašank, který má výrazný místní ráz, koná se veselice; třetí kulturní akcí jsou hody, konané první neděli v˙září, při nichž probíhá jen střídmá oslava bez stavění májky."

Březová v˙okupaci
Při ilegálním přechodu hranic přešlo za okupace přes Březovou jako přes hraniční obec mnoho mladých českých lidí, studentů, ilegálních pracovníků a Židů, dokonce i 7 sovětských zajatců. Osvobozovací boje o Březovou byly velmi urputné a trvaly od 14. dubna až do 26. dubna 1945. Ztráty sovětských a rumunských vojáků padlých na území katastru Březové se nedají ani přesně vyčíslit, neboť asi 178 padlých bylo odvezeno na slovenskou stranu. Po osvobození obce 26. dubna bylo na březovském hřbitově ve třech hromadných hrobech pohřbeno 27 sovětských a 48 rumunských vojáků. Při přechodu fronty zahynulo také 9 občanů, úplně vzal za své Čaňův mlýn a značně byl poškozeno 90 domů. Odhady škod na budovách činily 15 milionů, na lesním hospodářství 1,5 milionu.

Text: Jana Hlavačková








www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund