DOBRÝ DEN SLOVÁCKO

Číslo: 47
24.11.1997
Článků: 44

REDAKCE

ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000

	Návštěva tropického království
	MILAN UŽ DVĚ
	DECLINE - CURE REVIVAL pátek 28.11. Mír ve 23.OO !!!
	Plastičtí lidé celého světa, spojte se !
	Rozhovor týdne: Jan a Marie Rapantovi

Návštěva tropického království

V sobotu 15.listopadu 1997 se vrátil z devítidenního zájezdu z Thajska folklorní soubor Kunovjan, který reprezentoval nejen náš okres a republiku, ale celou Evropu na 12. Mezinárodním festivalu v Pattaya City v provincii Chonburi v centrálním Thajsku , aby hned následujícího dne 16. 11. vystoupil na jubilejním koncertě k 45. narozeninám BROLN a životnímu jubileu jeho uměleckého vedoucího a primáše Jindřicha Hovorky.

Jaké byly vaše pocity před odjezdem?
Vzhledem k tomu, že celá záležitost se odehrála příliš rychle, nebyl ani čas zaobírat se různorodými pocity. Měli jsme pouhé dva dny na rozmyšlenou, zda se pokusíme zajistit vycestování. Nadšení mezi tanečníky i muzikanty bylo tak velké, že nám nezbylo nic jiného než vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby se všechno podařilo.

Co činilo největší problémy?
Snad jako vždy finance. Přesto, že se jednalo o světový festival, garantovaný C.I.O.F.F., dopravu jsme si museli hradit sami, a to nebyla částka nejmenší. V tomto případě nám vyšel vstříc Klub kultury v Uherském Hradišti, který nám poskytl půjčku ve výši 200.000,-Kč, kterou však musíme do konce roku uhradit. Už dnes děkujeme sponzorům, kteří nás podpořili a obracíme se na další, kteří by nám rádi pomohli. O všech Vás budeme na stránkách novin informovat v některém z dalších vydání.

Jaká byla cesta?
Do Budapešti, odkud jsme odlétali, nás spolehlivě odvezla firma SONA, kterou už, dalo by se říci, považujeme za souborovou dopravu. V letadle jsme trávili 10 nepřetržitých hodin a cítili jsme se jako v obýváku, neboť služby jsou tak skvělé, že si ani neuvědomíte, že jste 10 tisíc metrů vysoko a že je venku -70 oC. Ale nakonec jsme si, přiznám, oddechli, že jsme přistáli bez problémů.

Jak na Vás zapůsobil Bangkok?
Nebylo nám nejlépe, když na soubor v letištní hale, přeplněné lidičkami z celého světa, nikdo nečekal. Ale díky místní Policii se nám podařilo ohlásit náš přílet organizátorům festivalu. Pak už se žádný problém nevyskytl. V Bangkoku, v hlavním městě tropického království, země kdysi zvané Siam, dnes známé jako Thajsko, jsme měli možnost pobýt pouze necelé dva dny. Vzhledem k tomu, že jsme přijeli večer, následovala noční procházka a pouhé nahlédnutí do rušného, barevného, zmateného a přeplněného nočního života, plného reklam, barů, klubů, vůní z tradičně připravovaných jídel - zeleniny, masa, ryb atd. přímo na vařičích na rikšách či vozících, plného barev a rozmanitostí obchůdků, pouličních prodávajících i luxusních nákupních center. Nevšední zážitek nám posktl poslední den - cestování téměř neprůjezdným neuskládaným Bangkokem s řadou rozestavěných železobetonových těžkých sloupů rodících se nadzemních proudů silnic, kterých je zde evidentně nedostatek. Ohromující je obrovský komplex Královského paláce se stovkami chrámů zvaných wat - např. Wat Phra Kaew se smaragdovým Buddhou, jenž trůní nad neuvěřitelnou řadou nižších božstev. To je nejuctívanější zobrazení Buddhy v celém království, Velký palác, Wat Po nebo také Wat Arum na protější straně řeky, který patří k nejmilovanějším památkám thajského lidu. V klidu nás nenechala ani projížďka po řece Chao Phya a pohled na ubohé a nuzné příbytky, které pro nás nepochopitelně lemují paty chrámů.

Kde se odehrával festival ?
Centrem vešktrerého dění bylo město Pattaya, v centru provincie Chonburi, o kterém se tvrdí, že je nejžádanějším turistickým cílem v celé Asii, které údajně vůbec nemá typické monzunové období dešťů, a tak zde celý rok svítí sluníčko. Sami Thajci dělí rok na tři roční období - teplo, větší teplo a největší teplo. My jsme zde pobývali kalendářně na počátku zimy, tzn. v období tepla, což představovalo průměrně 35 oC ve stínu. Festivalu se účastnily kolektivy z Malajsie, Filipín, Indonésie, Singapuru, z Ruska a zahajovacího ceremoniálu s 8 kilometrovým průvodem se účastnilo asi 50 nejlepších dětských i dospělých souborů z celého Thajska.

Jaký je místní lidový tanec?
Tradiční thajský tanec Khonse zrodil u královského dvora. Tanečnice jsou oděné do nádherných barevných, zlatých a třpytících se oděvů zvaných pasim - sukně, a pahom - úzkého pruhu tkaniny, jdoucího šikmo přes prsa tanečnic, hlavu zdobí typické zlaté korunky i masky. Dokonalé a neuvěřitelné pohyby rukou, jednotlivých prstů, těla i pohyby nohou vypovídají staré příběhy dávných hrdinů. Známými tanci v té - nám bližší - lidovější podobě jsou lakhon a likhai , při kterých je i oděv skromnější.

Měli jste příležitost se tanec naučit ?
Se soubory jsme se vídali při všech vystoupeních na hlavním podiu přímo v Patayi, ale i na vystoupeních v okonlích městech či vesnicích, především pro žáky a studenty. Tanec jsme samozřejmě tancovali. Zdánlivě je to velmi snadné - všichni jsme se zapojili bez problémů, , ale k tomu, abychom tanec pochopili a aby naše figury byly dokonalé, by bylo třeba dlouhého studia.

Snad ještě někdy dostanete příležitost.
Nebylo by to špatné a těm, kteří nebyli s námi, bych to přála nejen co se tance týče, ale vůbec. Zážitky jsou neuvěřitelné. Stojí za to zjistit na vlastní oči, že tato země patří k jednomu ze sedmi rájů světa a právem se říká, že Thajsko je zemí snů.

S vedoucí souboru Romanou Habartovou rozmlouvala Petra Macalíková

MILAN UŽ DVĚ
Divadlo VRATA (Praha) - pá 28.11. (20.00!)

Historie fenomenálního pražského divadla VRATA sahá hluboko do roku 1983, kdy tento spolek vynikajícím způsobem založil Kurd Zdeněk Suchý a jeho přítel Kurt Hlavsa na tehdejší (i nynější - pozn. autora) Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. Prvním představením divadla VRATA na prknech školního divadla se stává Suchého dramatizace poesie F. Villona. Dřevěný nůž pro zmiňovanou inscenaci však již vyráběl student řezbářství, později vynikající herec a zpěvák divadla Lubomír Ský. Přirozeně následují perzekuce, zákazy a Divadlo VRATA zná jen jedinou odpověď - uvádí jednu premiéru za druhou: BANDAS (1983), POBŘEŽÍ SLONOVINY (1983), ŠÁLA (1983), a desítky dalších, s nimiž vyprodává pražská divadla a kluby. V roce 1984 přichází do souboru další student uměleckého průmyslu - vynikající Petr Čtvrtníček - a Praha začíná být divadlu VRATA malá. Jde se ven. Potom dovnitř. A zase ven.

České publikum je vystaveno náporu dalších premiér: KDO CHYTÁ V ŽITĚ s vynikajícím Janem Císařem v titulní roli (1984), ČERT NIKDY NESPÍ (1984), HLRDÁNÍ (1984) a další. VRATA se v těchto letech začínají více či méně zabývat i hudebním divadlem - ve spolupráci s Nahoru po schodišti dolů bandem uvádějí rockové opery EKZÉM (1983), OSEL A KOZA (1983) a SVATBA (1983), které předznamenávají rozsáhlý opus TIMUR A JEHO SPARTA (1989). Po roce 1989 vznikají pouze dvě představení, o to však kvalitnější a rozvernější. Souvislost obou je patrna už v˙názvech - MILAN UŽ JDE a MILAN UŽ DVĚ ! Druhé z˙nich předvede divadlo Vrata v˙pátek 28.11. ve 2O.00 v˙klubu Mír v˙Uh. Hradišti. Můžete se těšit mj. na Zdeňka Suchého (z televizní 6O), Petra Čtvrtníčka, Dr. Klusáčka, Mr. Holubičku a na další.

DECLINE - CURE REVIVAL pátek 28.11. Mír ve 23.OO !!!

Zavřete oči ... a slyšíte Roberta Smithe. Takhle nějak by bylo přesné vystihnout koncert skupiny Decline. Kapela přijíždí do klubu podruhé, její repertoár se skládá z˙coververzí kultovních skupin 80.let, The Cure, Depeche Mode a The Mission. Decline vznikají v˙roce 1990 na popud Jiřího Březiny a Vladimíra Srba pod názvem Soumrak.Ale bez pořádného zpěváka a aparatury moc pozitivní výhled do budoucnosti nemají. Vše se mění s˙příchodem Jardy Kysilka k˙mikrofonu. Poprvé vystupují na pražských kolejích, přichází úspěch a zanedlouho i plné kluby po celé republice. V˙roce 1994 vydávají demo In Spe ale zároveň přerušují na dva roky činnost. V˙únoru #96 se objevují na podiu pražského Belmonda v˙pětičlenné sestavě.Letos skupina nahrála minialbum Radio Hits s˙pěti vlastními písněmi. Pokud se rozhodnete navštívit jejich vystoupení v˙klubu Mír, tak - zavřete oči, rozhýbejte boky a prožijte krásnou depresi.

Váš depešák František

Plastičtí lidé celého světa, spojte se !

Když se mi před lety poprvé dostaly do ruky nahrávky Plastiků (a když jsem překonal překvapení z nezvyklé hudby), i musel jsem politovat lidi, kteří v té době žili. Lidi, kteří přestože existovala tak kvalitní a svérázně vyhraněná hudba, jakou představoval tehdejší underground, museli poslouchat strnule vylhané úsměvy Gottů, Kotvaldů a Hložků... Ty jim naopak oficiální média (a jiné skoro nebyly) servírovala několikrát denně. V době když Plastici začínali (60. léta), to byly dokonce ještě ozvěny budovatelských pochodů. Ale to už je opravdu dávno. Tehdejší kulturní izolace však paradoxně přispěla k tomu, že cesty, které si skupiny tenkrát vznikající Druhé kultury prošlapaly, byly velice osobité a jinde ve světě nevídané. Plastici byli toho krystalem. Některé věci se však nemění, ačkoli dnes už se může, lidé pořád raději poslouchají hudbu vylhanou a usměvavou.

Vyhraněné společenské situace rozdělují lidi na tři hlavní skupiny: Jedni jsou pro, druzí proti a třetím je to úplně jedno - těch bývá nejvíc. A tak zatímco první skupina lidí alternativní kulturu znala a vytvářela, tak druhá ji také znala, ale potírala ji. Třetí pak do toho svorně mlčela. Vydrželo jí to dvě generace (40 let). Nakonec všechno dobře dopadlo a většina se ozvala. Krátce, ale víc po ní nechtějme.

Svou úlohu v tom tehdy sehráli také právě Plastici. Zvětší části nechtěně. Chtěli totiž jen hrát svoji hudbu a tím stát popudili natolik, že někteří členové Plastic People skončili až za mřížemi. Tenkrát se spojil hospodský underground se spisovateli, filosofy a intelektuály a situace vy#krystalizovala v Chartu 77. Pohár začal přetékat...

Plastic People of The Universe byli vždycky symbolem. Nedívejme se však na ně jako na romanticky beznadějné revolucionáře ze zaplivaných hospod. Spíše jde o osobité hudebníky, kteří jsou ještě navíc vyhraněnými osobnostmi. Jejich letošní turné to potvrdilo.

Vyjeli skoro v původním složení: Milan Hlavsa (basa), Vratislav Brabenec (tenorsaxofon), Jiří Kabeš (viola, vibrafon), Josef Janíček (klávesy), Jan Brabec (bicí), Plus Josef Karafiát - zdatný kytarista z Garáže.

Očekávaly se v podstatě dva možné scénáře: buď se kapela během turné ožere, pohádá a rozpadne, nebo půjde o sérii vynikajících vystoupení léty vyzrálých hudebníků. Druhé bylo pravdou (některým je už přes padesát). Pro koncerty byly vybrány a poněkud upraveny ty nejkvalitnější skladby. Skoro všechny skladby byly zrychleny a zhutněny. Působily mnohem rockověji a většině nová úprava i prospěla (Kanárek, Šel pro krev, Podivuhodný mandarin, Magické noci, Jde, Nikdo, Okolo okna, Zácpa, Elegie, 20, Moucha v ranním pivě, Toxika, Francovka). Vzal tím ale za své původní zvuk kapely, kdy kombinace žesťů, dechů, kytar a bicích spolu s muzikantskými chybami vytvářela dojem zbláznivšího se promenádního orchestru, který hraje underground. Ve většině písní odpadly také bohužel dlouhé improvizované pasáže, během kterých se hudba zvolna přelévala, pomalu jako jarní med. Čestnými vyjímkami byly Spofa blues, Toxika, a hlavně nádherná Brabencova píseň Rozvaha neuškodí ani k uřeti.

Měl jsem to štěstí, vidět dva koncerty Plastiků (Ve Valmezu a v Uh. Hradišti) a každý z nich předznamenávala jedna ze zahraných písní. V deštivém Valmezu to byla Prší prší prší a v Hradišti pak Zácpa. První koncert byl hůře nazvučený, člověk však mohl hudbu vnímat. V Hradišti byl sice lepší zvuk, zato polovina lidí kapelu pořádně neviděla a mnozí se za svých sto nedostali ani do sálu. Obtížný kompromis mezi uspokojením co největšího počtu lidí, vybráním co nejvyššího vstupného a hodnotným kulturním zážitkem tak dopadl na hlavu, a to kulturou. Za to ale Plastici nemůžou, že je chtěl vidět každý. Ačkoliv fakt, že Plastici vyrazili v původním složení na turné, znělo podobně neuvěřitelně, jako kdyby utekla skupinka dinosaurů z Jurského parku, jejich vystoupení dokázaly, že některé zkameněliny jsou živé ještě i po třiceti letech.

ZDŠ


	Rozvaha Neuškodí ani kuřeti 
			         (V. Brabenec)

	Lidi mají dvě nohy
		...a ptáci taky
	Oba máme dvě nohy
		...a ptáci taky
	Lidi mají starosti
		...a ptáci taky
	Oba máme rodiny
		...a ptáci taky
	Buď zdráv
		...a ptáci taky, a ptáci taky

Rozhovor týdne: Jan a Marie Rapantovi
Dlouholetí vedoucí souborů Kopaničár a Kopaničárek

Mgr. Jan Rapant nar. 24.10.1940 - vystudoval Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol, poté absolvoval dálkové studium na Pedagogické fakultě University J. E. Purkyně v Brně.

Mgr. Marie Rapantová - nar. 25. 9. 1948, vystudovala Pedagogickou školu v Přerově a Kroměříži, v průběhu mateřské dovolené vystudovala dálkově Pedagogickou fakultu v Brně.

Oba dva se setkali v roce l966 v souboru Olšava v Uherském Brodě, kde Marie tančila a Jan hrál na housle. Sňatek uzavřeli v roce 1967. V roce 1968 se jim narodil syn Marian, o rok později dcera Jana. V roce 1969 se přestěhovali do Starého Hrozenkova, kde Jan učil na základní škole. Dcera Štěpánka se jim narodila v roce 1981. Manželé Rapantovi učí dlouhá léta na Základní škole ve Starém Hrozenkově, kde také bydlí.

Čím vás upoutal právě tento region?
Víte, písničky na Kopanicích jsou temperamentní, živé a melodické. Je v nich obsažen těžký, drsný život a kloní se spíš k slovenské bujarosti a temperamentu. Kroj je tu sice chudý na množství suknic, ale bohatý na výšivku. Základem toho ale bylo, že pocházím odtud, u nás doma se vždycky hodně zpívalo, a tak nebyl problém v této tradici pokračovat.

Kdo se věnoval záchraně kopaničářských písní?
Byl to hlavně ředitel Kopunec, který s prvním magnetofonem značky Sonet chodil po Kopanicích a při různých slavnostních příležitostech nahrával. U některých písní je těžko říct, z které oblasti pochází, protože ji má v malé úpravě každý region. Podařilo se nám ale najít písně, které nebyly v žádném zpěvníku publikované.

Kdy soubor vznikl?
Počátky souboru se datují na podzim roku 1947. V roce 1948 bylo jedno z prvních vystoupení Kopaničáru ve Strážnici na festivalu. A taky doma se dřív hodně zpívalo, moje maminka byla velkou znalkyní místní hudby a tatínek byl jeden z prvních členů souboru, takže jsem k tomu měl velice blízko.

Vaši rodiče ještě žijí?
Ano, tatínek má 86 let, maminka má 81 let. Doma nás bylo jedenáct dětí a také oba rodiče i prarodiče pocházeli z početné rodiny. Dlouhověkost je u nás v rodě.

Kde získáváte členy do souboru?
Do velkého souboru nám automaticky přecházejí z dětského a do dětského si jednotlivé talenty podchytíme už tady ve škole. Většinou tak třetina dětí pak pokračuje v souboru dospělých. Ale každý obdivuje, jak naše děti dokáží zpívat. I dospělá děvčata mají trochu jiný hlas, možná je to tím drsným podnebím, ale jejich hlasy jsou velice syté, hrdelní. Mají sice menší rozsah, ale silný, průrazný hlas je hlavním znakem našich zpěvaček.

A jak je to s muzikanty nebo tanečníky?
Původně jsme hrávali my učitelé, pak naši žáci, které jsme si vychovali přímo v souboru. Vesměs jsou to samouci. Je to obyčejná muzika, jednoduchá harmonizace, jednoduché úpravy.

Odkud soubor čerpá náměty?
Všechno jenom z této oblasti. Nesnažíme se něco vymýšlet, ale hlavně oprašujeme staré originály. Když jsme dělali vánoční pořad, použili jsme písničky betlémovníků za Žítkovou za Vlčím vrchem, používáme brezovské nebo bošácké písničky. Snažíme se využít jenom svého materiálu.

Kdo se věnuje choreografii?
Tak tu jsme nuceni dělat společně. Pásma dáváme postupně dohromady. Jinak to ani nejde.

Kolik vám za ta léta práce prošlo souborem lidí?
Teď jsme to počítali právě k výročí souboru a došli jsme k číslu 250. Už nám chodí děti našich dřívějších členů dětského souboru, je tu málokdo, kdo neprošel dětským souborem.

Kde všude jste se souborem byli?
Nemáme žádného sponzora, cesty si platíme sami, takže jezdíme za hranice dost málo. Ale byli jsme dvakrát v Polsku, v bývalém NDR, na Slovensku, Rumunsku a letos ve Španělsku.

V čem vidíte hlavní úspěch souboru?
Asi v tom, že se tady dost dodržují tradice. I když v poslední době i to upadá. Ani v kroji se už tolik nechodí, snad jen o dožínkách, ale písničky, ty se drží pořád. Ti, co tady v regionu vydrželi a neodstěhovali se pryč, mají písničky rádi. Je to zásluha i těch, kteří prošli souborem a něco mu obětovali. Předpokladem je také to, že zájem o činnost souboru je mezi mladými pořád. Také zřizovatel musí mít podmínky pro činnost souboru.

Přece jenom vás někdo musí podporovat...
Náš dřívější zřizovatel byl Státní statek Moravsko-slovenské pomezí Uherský Brod. Po revoluci se stala zřizovatelem obec Starý Hrozenkov.

Jak to, že se této práci věnujete právě vy dva?
Dříve bylo v popisu práce učitele ukotveno to, že učitel musí pracovat na veřejnosti. Když jsem v roce l965 přišel na tuto školu, musel jsem se povinně zapojit do kulturní činnosti. Vzhledem k našemu vzdělání a také díky tomu, že jsem hraní ovládal, bylo už předem jasné, kdo se této činnosti bude věnovat. Při práci se soubory se vystřídali všichni ze školy, ředitel Kopunec s manželkou, současná ředitelka mateřské školy paní Surová a další.

Jak často zkoušíte?
Před vystoupením je zkoušení častější, ale oprašovat se musí po celý rok. Ale tady je prvořadá práce, která se v hospodářství musí udělat, protože v každé domácnosti je co dělat a prvořadý je dobytek a pole. Takže někdy se scházíme horko těžko. Dostatek času na zkoušení je snad jen v zimě.

Jak často máte vystoupení?
Pravidelně vystupujeme na Kopaničářských slavnostech, dožínkách, fašancích a jezdíme pravidelně na Slovensko na některé festivaly.

Máte ve svých dětech pokračování?
Syn Marian hraje na violu a když je potřeba, přijede nám vypomoci, přestože bydlí v Brně.

V tomto týdnu budete oslavovat padesát let souboru. Jaké budou oslavy?
Odpoledne chystáme setkání všech bývalých členů, pobesedujeme, zavzpomínáme, pak bude společná večeře a následuje kulturní vystoupení současných i bývalých členů Kopaničáru, Kopaničárku a pozvaných hostů z Polska, souboru Wrzosy. Po deváté bude následovat beseda u cimbálu.

Jak často obnovujete kroje?
Právě to bychom teď potřebovali, protože kroje nám dosluhují a peníze na nové nemáme. S údržbou a opravami se podařilo vydržet dlouho, díky paní Křižkové, která nám vždycky vypomůže.

Kolik je v souboru vůbec členů?
V dospělém je nás asi dvacet dva, v dětském tak okolo čtyřiceti pěti.

Vám zbývá také čas na hospodářství?
Kdepak, my máme jen malou zahradu, veškerý čas nám zabere činnost v souboru. To se ošidit nedá a málokdo si umí představit, co je za tím ukryto práce. Ale děláme to rádi.

Že tuto práci lze dělat jedině s láskou a úctou k tradici, není potřeba ani dodávat. Dlouholetá činnost souboru mluví sama za sebe. Na většinu otázek odpovídal Jan Rapant, nicméně poděkování patří oběma dvěma.

Jindra Váverková

www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund