Číslo: 6
09.02.1998
Článků: 55
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
| 
 
Čtvrté album skupiny Krabathor je na spadnutí
Deathmetalová skupina Krabathor byla založena v roce 1984 Christoferem (kytara, zpěv) a jeho dvěma přáteli. Na jaře 1986 do skupiny přichází Bruno, původně jako zpěvák a kytarista, později jako bubeník. Krabathor se od začátku zaměřoval výhradně na vlastní tvorbu.
Trvalo to téměř 4 roky, než byl v srpnu 1988 natočen první demosnímek „Breath of death“, na základě kterého byli pozváni ještě za totality na své první vystoupení na undergroundový festival Death of death II. Ještě před tímto koncertem stihli natočit další demo „Total destruction“ a v prosinci 1988 třetí demo ze zkušebny nazvané „Brutal Death“.
Během let 1989 - 90 Krabathor fungoval pouze sporadicky v provizorní sestavě, protože jak Bruno, tak i Christofer byli nuceni odejít na vojenskou službu.
Na jaře 1991 Krabathor natáčí v pozměněné sestavě (Bruno rovněž začal hrát na baskytaru) své první studiové demo „Feelings of dethronisation“ . Navíc se řady skupiny rozrostly o managera Petra Hejtmánka, který je dodnes nepostradatelným členem kapely. Díky Petru Hejtmánkovi začal Krabathor vydatně koncertovat po celém tehdejším Československu a smlouva na debut na sebe nenechala dlouho čekat. Přišla od pražské firmy Monitor Records. Deska byla natočena ve studiu „Propast“ Petra Jandy a nesla název „Only our death is welcome“ , vyšla na jaře 1992. Ke skladbě Pacifistic death byl rovněž natočen videoklip. V roce 1993 natočili ve stejném studiu i svou druhotinu „Cool mortification“.
V únoru 1995 podepsali nový kontrakt na jejich třetí album s německou undergroundovou firmou Morbid records, které natočili ve studiu „Exponent“ na Slovensku a vyšlo v září 1995 s celosvětovou distribucí v zemích jako např. USA, Japonsko, celá Evropa, Venezuela atd. Deska nazvaná „Lies“ (Lži) vyšla rovněž v několika licencích, v ČR, SR, v Polsku, v Litvě a Bulharsku. Na podporu nového alba odjíždí Krabathor na své první celoevropské turné v trvání 14 dnů s finskou skupinou Impaled Nazarene. V létě 1996 dokonce vystoupili na prestižním festivalu Metalmania X. v americkém Milwaukee. V lednu 1997 vychází album „Lies“ v reedici jako Metal - Box (plechový obal). V květnu 1997 vydává Krabathor u Morbid Records nové mini album „Mortal Memories“, které rovněž obsahuje CD-ROM, video, skladbu Unnecessarity z alba „Lies“. V září a říjmu loňského roku podnikají zatím své nejdelší souvislé turné po Evropě (18 koncertů) s Jihoafričany Groinchurn a Němci Sanitys Dawn. Nový klip APOCRYPHA je vysílán v televizi.
Skupina Krabathor během své existence odehrála koncerty v Čechách, na Slovensku, v Maďarsku, Německu, Belgii, Holandsku, Polsku, Rakousku, Španělsku i jinde. Vystupovala se skupinami DEICIDE, CANNIBAL CORPSE, VADER, IMPALED NAZARENE, KREATOR a spoustou dalších. V únoru 1998 se skupina chystá na několik koncertů v Jižní Africe. V březnu by mělo pod značkou MORBID RECORDS vyjít nové CD nazvané ORTHODOX. Nové CD bude licenčně vydáno v Litvě, Bulharsku, Polsku a USA. O licenčním vydání v České republice a na Slovensku se zatím jedná!
Momentálně se členové skupiny nacházejí na turné v Jižní Africe, na které odletěli 4. února. Po návratu (17. února) se všichni jejich příznivci můžou těšit na spoustu zajímavého materiálu a zážitků z Afriky.
Petra Macalíková
|
|
Můj růžový svět otevřel Projekt 100
Uh. Hradiště - Francouzsko - belgicko - švýcarsko - britský film Můj růžový život zahájil v úterý 3. února čtvrté pokračování seriálu filmových přehlídek - Projekt 100, tentokrát Zima 1998. Než mohli zhlédnout diváci, bohužel jen v ani ne zpola zaplněném sále, debut nadějného režiséra, zahájil Projekt 100 vedoucí Městských kin a autor projektu Jiří Králík. „Původně, když jsem sledoval Můj růžový svět poprvé, jsem si myslel, že jsem se spletl a že jsem přišel na film pro děti,“ přiznal při této příležitosti Králík. To se film režiséra Alaina Berlinera objevil jako „otevírák“ v rámci přehlídky Letní filmové školy, v loňském roce povodněmi přesunuté do Jihlavy. Film si ovšem velmi záhy získal srdce diváků i Velkou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech 1997 a naposledy před zhruba třemi týdny americký Zlatý Globus (přímý přenos přenášela TV stanice HBO). Kromě toho snímek obdržel Felixe 1997 za scénář a jeho kameraman Yves Cape získal Zlatou kameru na festivalu v Cannes.
U nás se o filmu, který se zabývá problémem odlišného sexuálního vcítění, začalo mluvit především po vítězství v Karlových Varech, kdy filmoví kritici byli doslova zděšeni a považovali výsledek za neuvěřitelný. „Dokonce jej odsoudili,“ připomněl Králík, „protože je podle nich příliš dětinský.“ Podle Jirky Králíka je Můj růžový svět na nejlepší cestě k získání Oskara za neanglicky mluvený film. Ve svém hodnocení jej malinko přirovnal k našemu Koljovi, který má s filmem podobnou ústřední postavu - malého chlapce, a svou cestu na výsluní také úspěšně odstartoval získáním Zlatého Globu.
Můj růžový svět zahajoval Projekt 100 - Zima 1998 v rámci letošního Febiofestu v pražském Paláci kultury. „Přišlo na něj čtrnáct stovek diváků,“ uvedl Králík, „a dvě stě jich odešlo znechuceno.“
Pro diváky je v rámci Projektu 100 připraveno ještě osm filmů, včetně sedmi Oskary ověnčeného Mostu přes řeku Kwai (14. února v 17.30 a 20.00 hodin).
M. Miškeříková
|
|
Knihy od Sovy
BUTT M. - Nejsem agentka Scullyová - Herečka seriálu Akta X Gillian Andersonová vypráví o svém mládí i kariéře.
VOSKOVEC, WERICH - Faustovy skleněné hodiny - Hry, skeče, povídky, eseje, fejetony z let 1922 - 29. Obrazový doprovod a jmenný rejstřík.
JACQ Ch. - Ramses - Paní z Abů Simbelu - Čtvrtý díl egyptské ságy.
BRADSHAW G. - Maják v Alexandrii - Román ze IV.stol. o mladé ženě Charis, toužící najít uplatnění ve světě, ovládaném silnými muži.
FRANCIS D. - Až za hrob - První vydání krimi s hlavním hrdinou malířem Kinlochem, jehož poklidný život na horách je náhle ztracen.
LEESON N. - Podvodník - Autobiografický příběh makléře, který si za lví podíl na krachu banky Baring v roce 1995 odpykává 6 let v base.
MACHIAVELLI N. - Vladař - Oblíbená četba našich politiků - jak vládnout neurvale a bez skrupulí - aktuální již 400 let !
McNAB A. - Okamžitá akce - Válečný thriller veterána bojů v Iránu.
PIEKALKIEWICZ J. - Operace Citadela - O největší tankové bitvě dějin.
VERNE J. - Druhá vlast - Dlouho nevydaný dobrodružný cestopis.
DOSTÁL V. - Šťastná planeta 2 - Dokončení cykloturistické výpravy z tichomořských ostrovů přes americký kontinent zpět do Ostravy.
Kol. autorů - Dětská encyklopedie světa - Výpravná publikace pro děti od 4 do 10 let, zahrnující komplexně přírodu a život na Zemi.
ŠTOLC K. J. - Bonsai - Nová příručka pro pěstitele bonsají.
Elektronika pro kempink a karavan, Integrované obvody 2. díl - Dvě novinky pro kutily a elektrotechniky.
SOCHROVÁ M. - Čtenářský deník k liter. pro SŠ v kostce - Tahák do ČJ.
|
|
Kalendárium
Na tento týden se těší všichni zamilovaní. Ti, kteří už svou lásku projevili, ale i ti, kteří svůj idol okukují zatím spíš zdálky. Na svátek svatého Valentýna - 14. února - je totiž dovoleno svou lásku projevit.
Je několik verzí vzniku tohoto svátku. Jedna tvrdí, že v tuto dobu si ptačí samečkové začínají hledat svou vyvolenou, aby si s ní mohli stavět hnízdo. Druhý výklad soudí, že za to mohou staří Římané. V tomto čase se prý mladí obyvatelé věčného města spojovali do párů, a to losováním jmen ze dvou džbánů. Nejblíž pravdě bude pravděpodobně legenda o laskavém a oblíbeném knězi Valentýnovi, který žil asi ve 4. stol. n. l. v Římě. Bylo mu líto mladíků, kterým císař Claudius nedovolil oženit se, protože je potřeboval do stále nových a nových válek. Chápavý Valentýn v noci tajně mladé páry sezdával, ale stalo se mu to osudným. Císař se o tom dozvěděl a právě 14. února ho dal zabít. O 200 let později byl určen tento den za svátek svatého Valentýna - patrona zamilovaných. Až za delší dobu se objevily první ručně malované kartičky s přáním, tzv. „valentýnky“. Tato tradice se udržovala hlavně v anglosaských zemích, kde si lidé posílali pohlednice s vyznáními zjevnými i tajnými.
U nás sice nemá tento den tak dlouhou tradici, ale jeho myšlenka je natolik přitažlivá, že si ho mimořádně rychle oblíbili zejména mladí.
Tím nejpřitažlivějším a nejhezčím způsobem, jak projevit svůj vztah, je svatovalentýnský dárek. Rádi dárky dostáváme, ale možná ještě raději je dáváme. Je přece velice příjemné pozorovat v obdarovaných očích proměny překvapení na nedočkavost a nakonec po rozbalení na radost. Zejména nás to hřeje, když jsme dárek sami vyrobili a vložili tak do něj kousek sebe, svých schopností a trpělivosti.
A přestože v mládí ztrácíme rozum pro lásku a později lásku pro rozum, stále platí, že láska je kořením života a nikdy jí nebude mezi lidmi dost.
Elen Sladká
|
|
Mír hostil ogary z Valmeza
V pátek 30. ledna si na Míru po odmlce zahráli „ogaři z Valmeza“ kapela Ciment, která je známá svým úderným bigbítem nakaženým valašským folklórem. Už názvy písní jako: „Namíšal sem maltiska“, „Dacan Búbelú“ nebo „Ztratil sa mně ruksak na Ironoch“ svědčí o tom, že jim nechybí originalita a smysl pro svérázný intelektuálský humor. Kapela Fleisroar, která mě svým výkonem podaným při skladbě „Rock and roll“ přesvědčila, že by jí slušel název Led Zeppelin Revival, zahajovala večer, který byl ve znamení dobré zábavy. Až bylo po všem, odpověděl mi frontman Cimentu Petr Zezulka na nějaké otázky.
Kdy jste vznikli?
My jsme v sestavě, která mimo bubeníka zůstává stejná, začali hrát v osmdesátém sedmém roce. Teď jsme měli ve Valmezu takové výročí v září, slavili jsme deset let. To se dělá občas, i když nedobrovolně. Takže tento, jedenáctý rok, zkoušíme znovu. Mezitím byly různé světlejší i slabší chvilky, teď to vypadá, že by mohla nastat světlejší etapa kapely, vypadá to, že není zapotřebí to zabalit.
S jakou představou jste do té kapely šli?
S žádnou představou jsme do ní nešli, je to prostě jakýsi spolek stárnoucích pánů, který je za záhadných okolností soudržný i po letech, přestože jsme si už kolikrát mohli dát přes držku a nedali jsme si. Je to prostě tak a hrajeme si, to je celá věc. Pokud někdo má rád údernou hudbu a od těch stárnoucích pánů si ji poslechne, je to jenom dobré znamení.
Na vašich koncertech jsem nikdy nezažil takovou atmosféru v kapele jak dnes.
My jsme spolu dlouho, a proto víme, co jsou to ponorky a co jsou to sestupy, nějakým způsobem jsme to zase dali dohromady a je to zajímavé. Nějakým způsobem ten prazáklad kapely spolu vydržel. Vždycky se někde člověk opije se svým bližním, co s ním hraje, a pak to najednou nějak funguje, je to taková zvláštní věc. Přitom je pravdou, že jsme si kolikrát lezli velmi silně na nervy. Myslím si, že to není nic nového, že se to děje úplně všude, nejenom u nás. Už jsem si ale kolikrát myslel, že jsme už jenom pracovní kolektiv. Pracovní kolektivy jsou v prdeli, to je stará věc, i když ten náš není až tak úplně pracovní.
Po Vaší první desce, která vyšla pod názvem „Na srazu intelektuálů v Poteči nikomu néni do řeči“ v dvaadevadesátém, chystáte něco nového?
Chystáme desku, bude se jmenovat „Vzývali Satana ogaři z Kychové, když měli na poli už všecko hotové“ a bude hotová snad ještě letos. Sháníme teďka ještě nějaké peníze, nějaké takové ty jemné sponzory, co by nám dali pět až deset tisíc za logo na obalu. Pak by ta deska mohla vzniknout, mohla by i vyjít, protože zatím nejsou peníze na studio. Největší problém pro nás je vůbec tu desku natočit, protože studio je drahé.
Z vaší muziky je cítit naprostá zábava, žádná výroba hitů.
Říkal jsem si, dva roky jsem už nic nenapsal, tento rok bych mohl udělat dva nové hity, ať jsou zas na několik roků dopředu. Jsou lidé, kteří točí jedno elpíčko za druhým a člověk si je stejně nekoupí, protože neví proč. Já si říkám, napíšu si dvě a budou-li vyjadřovat, co potřebuju sdělit, ať jsou hrány a jak dobré víno se poslouchají i po letech.
Máte úmysly živit se muzikou?
Plány a úmysly dávno shořely. Možná proto, že shořely, přišla taková atmosféra, že se jí konečně uživíme. I když to není žádná sláva. Cíl je - protože auta nemáme vlastní - sehnat nějakou obstarožní dvanástsettrojku, která je schopná objet alespoň severní a jižní Moravu a má nějakého šoféra, který ví, o čem je řeč, který moc nespěchá. Bohužel, obého zatím nemáme. To je bohužel velký problém , možná daleko větší než hraní samo, jak se dopravit na to hraní a jak z toho hraní zase zpět.
Zítra hrajete v Poteči před domácím publikem. Má valašské publikum jiný vztah k valašskému bigbítu než slovácké?
Všude je to úplně stejné. Otázkou je, kdo tu kapelu zná a kdo na to přijde. U vás jsme hrávali poměrně často, takže přesto, že byly nějaké pauzy, lidi přijdou, protože o tom trošku vědí. Jinde se to ovšem stát nemusí. Možná je to jenom kvůli tomu, že o tom nikdy neslyšeli a nemají důvod na ten koncert jít. Zítra v hospodě U Kollera v Poteči, právě proto, že to bude ta správná hospodská atmosféra, by to mohl být pěkný brajgl, protože tam nebudem jenom my, bude tam víc kapel.
Ptál sa: Martin Kučera
|
|
Sobotní odpoledne do divadla
Uh. Hradiště - Pohádka Zdeňka Kozáka „Čáry báby Cotkytle“, jež měla ve Slováckém divadle premiéru 26. prosince loňského roku, se setkala s mimořádným diváckým zájmem. Po čtyřech vyprodaných představeních nabízí Slovácké divadlo šanci všem dětem i jejich rodičům zhlédnout pohádku, kterou ještě neviděli nebo ji chtějí vidět znovu. Kdo je čarodějná bába Cotkytle? Milá čarodějnice, která kazí jedno kouzlo za druhým. Její dcera Zindulka netouží zdědit její řemeslo a chce být kadeřnicí. Ve stejné době má král země problémy s dcerou, která se zamilovala do obyčejného chasníka. Veselá moderní pohádka Zdeňka Kozáka nabídne elegantní řešení všech těchto problémů a zcela jistě pobaví i starší generaci. Režie se za dramaturgické spolupráce Andrei Koukolské ujal Vladimír Kelbl. V hlavních rolích uvidíme Jaroslavu Tihelkovou, Brigitu Tóthovou, Vladimíra Doskočila, Eriku Pláňavskou a další. Pohádku „Čáry báby Cotkytle“ můžete zhlédnout ve Slováckém divadle v sobotu 14. února v 16.00 hodin.
-voj-
|
|
Jak se žije Drákulovi...
Daniel Hůlka - stříbrný slavík, držitel zlaté a platinové desky, nejúspěšnější český zpěvák roku 1997. V letošním roce chystá projekt s názvem MISE, který je patrně nejnákladnější v historii české pop music a který by mělo zhlédnout přes 50.000 Hůlkových fanoušků.
Do podvědomí posluchačů populární hudby se dostal především díky muzikálu Drákula, kde vytvořil hlavní roli. Jeho fanoušky tvoří především dívky a ženy od tří do devadesáti devíti let. Je prostě krásný, velký a na rozdíl od mnohých populárních umělců i inteligentní. O tom jsme se přesvědčili na oslavě narozenin týdeníku Dobrý den, Slovácko, kdy Daniel Hůlka odpovídal na řadu zvídavých otázek přítomných novinářů.
Jak se žije Drákulovi dnes?
Muzikálu se daří dobře, protože jsme překonali první velkou nástrahu. 21. března 1998 se totiž měla konat derniéra způsobená plánovanou rekonstrukcí Paláce kultury. Ale vzhledem k tomu, že v Paláci kultury není nikdo schopen říci, kdy rekonstrukce skutečně začne, a jestli vůbec začne, tak původní termín padl a Palác máme přislíbený až do června, takže Drákula se bude až do června hrát.
V Drákulovi pijete druhým krev. Kdo nebo co pije krev vám?
Přiznám se, že na tuto otázku jsem odpovídal už mockrát. Ostatně vzheledem k té krvi se sama nabízí. Ale já musím odpovědět tak, jak jsem na ni už mnohokrát odpovídal, i když jsem si už kolikrát říkal, že bych si měl vymyslet něco jiného. Raděj odpovím pravdu. Zní to jako fráze, ale mně nejvíc pije krev, a je to přísahám bohu pravda, když někdo tím, že svoji práci nedělá dobře, kazí tu moji. A to mě dokáže vytočit do nepříčetnosti.
Jak to děláte, abyste nezarmoutil všechny své fanynky?
Já mám v jedné písničce takový text, kde se zpívá: „Všechny nezmůžu, za to nemůžu...“ Ale já se snažím a dělám, co můžu.
Při vyhlašování Fotbalisty roku 1997 jste se přiznal k malé příhodě, která se vám stala v den vysílání, kdy jste si při otevírání salámu v celofánovém obalu ulomil zub. Už je vše v pořádku?
Byl to tenhleten...(a při tom ukazuje trojku vpravo nahoře). Zub je naštěstí už v pořádku. Souviselo to s mým úrazem z dětství. Spolu s bráchou jsme byli celkem divoké děti. Brácha mě jednou nějak shodil, já jsem upadl na zub a kus jsem si ulomil. Tehdy mi jej zubař spravil ne moc dobře, ostatně jak se tenkrát zuby spravovaly... Takže teď se mi ten zub znovu ulomil, ale díky tomu, že teď mám dobrého zubaře, který mi zub dal do pořádku. Doufám, že je to definitivní.
Jaký je váš hlasový rozsah?
Jak bych vám to řekl? Když do toho budu počítat vysloveně krajní polohy, co jsem opravdu schopen zazpívat, když jsem naprosto v pohodě, tak je to od E dole do B nahoru. Což je, abych to řekl srozumitelně, dvě a tři čtvtě oktávy.
Jak vás vlastně napadlo živit se zpěvem?
O tom, kdy mě to napadlo, znám jen z vyprávění. Když mi byly asi čtyři roky a tatínek si asi myslel, že už jsem schopný komunikace, zeptal se mě, čím bych chtěl v životě být. A já jsem prohlásil, že se v životě budu živit buď malováním, sportem nebo muzikou. Že prostě nebudu dělat „normální“ práci. Takže jsem se ve čtyřech letech pevně rozhodl. Aby mě tatínek v mém odhodlání podpořil, v mém zájmu mě přihlásil do lidové školy u mění na kreslení. Tam se ovšem velmi záhy zjistilo, že malíř ze mě nebude, a tak jsem se pak dlouho věnoval sportu. Vrcholově jsem dělal volejbal, ovšem okolo osmnácti let mě začaly pronásledovat zdravotní problémy. Měl jsem natržené kolenní vazy, kvůli kterým jsem musel vrcholové sportování ukončit. Najednou jsem měl spoustu volného času, který jsem nevěděl, jak vyplnit. Začal jsem hrát na kytaru a skládat písničky. Spolu s kamarádem jsme založili kapelu a se svou vlastní tvorbou jsme vystupovali po pražských klubech. No a jednou jsem si řekl, že když už se té muzice věnuju, že bych se měl i hudebně vzdělat. Šel jsem za profesorem, který mě v mých devíti letech učil hrát na klarinet. Tehdy mě to moc nebavilo, moc jsem necvičil a co jsem neuměl zahrát, to jsem mu odzpíval. A on mi v těch devíti letech říkával: „Dane, to je skvělé, ale ty bys neměl hrát klarinet, ale zpívat.“ Ovšem tehdy mě to ani ve snu nenapadlo, že bych za ním znovu po deseti letech přišel s odhodláním zpívat. Čekal jsem, co přijde. Profesor mě zavedl za svým kamarádem, profesorem Zdeňkem Jankovským, který vedle profesorského povolání na Státní konzervatoři v Praze byl ještě sólistou opery Národního divadla. Ten si mě poslechl a dohodli jsme se, že mě bude čtvrt roku učit zdarma a za tu dobu poznáme, zda to někam spěje. Zůstaly z toho další dva roky soukromé výuky, po kterých jsem po ukončení studia na gymnáziu udělal zkoušky na konzervatoř, kterou jsem absolvoval. Takže to byl právě profesor Jankovský, který za všechno může, protože mě kromě poslouchání muziky naučil dýchat a zpívat.
Jak jste prožíval vyhlašování loňského Slavíka? A dovedete odhadnout, jak se vám v něm zadaří letos?
To, jak se mi bude dařit, je vysloveně ve hvězdách. Nezáleží to jen na mně, ale i na lidech, kteří hlasy do ankety posílají. Nevím, jak to dopadne. Při vyhlašování loňského Slavíka jsem prožíval zcela nové pocity, protože ještě loni jsem nebyl zařazený do seznamu. Nepočítal jsem s tím, že bych se umístil a musel vystoupit na jeviště. Ještě když se zkoušelo, tak mě tam ani nepovolali, takže jsem si říkal: „Je to jasný, zkouší si to ti, kteří tam půjdou.“ V klidu jsem si sedl a čekal, jak všechno dopadne. Ve chvíli, kdy se na druhém místě ozvalo moje jméno, tak jsem se strašně lekl. Byl to opravdu šok a jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohl myslet, abych v pořádku došel na jeviště, tam převzal cenu, nezakopl o žádný kabel a v pořádku se vrátil nazpět. Když jsem chtěl poděkovat Tereze Pergnerové a dát jí pusu, tak jsem se vůbec netrefil a políbil ji někam na ucho. Rychle jsem vyklidil pole a naštěstí bez pádu se dostal zpět. Až když mně Karel Gott poblahopřál, došlo mi, co se děje a měl jsem hroznou radost. A ta byla obrovská. No a jak to dopadne letos, nevím. Možná už nebudu tak vyplašený.
(Při této příležitosti výpověď D.H. doplnila produkční společnosti Nota Bene Musikal: „Dan byl naivní už při té zkoušce. protože už když na pódiu zkoušeli vyhlašování nejlepší zpěvačky, tak na pódium zavolali Jiřinu Bohdalovou.“)
Připravila M. Miškeříková
|
|
| |
