Číslo: 6
08.02.1999
Článků: 58

Titulní
Uherskohradišťsko
Brodský
Kultura
Z
Pro
Humor
Sport

REDAKCE

ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000


DOBRÝ DEN SLOVÁCKO


Jedinečná příležitost vidět japonské loutkové divadlo se naskytla
Plynové lampy se rozsvítí naposledy!
Nové výstavy v Galerii SM
V letošní nabídce Slováckého divadla se objeví horor!
Legenda The Animals II. vystoupí poprvé v České republice
Je to sportovec svojí zarputilostí, řekl jeho bývalý kolega
Klub Golem ovládne severská mytologie Mika Waltari
Ten dělá to a ten zas tohle...
Jak se žije v Boršicích





Jedinečná příležitost vidět japonské loutkové divadlo se naskytla

Východní pojetí pohádky O Plaváčkovi - Momotaro - v podání Kurotani Miyako. - Foto: P. Paška
Uh. Hradiště (HaG) - Doslova událostí se pro mnohé divadelníky a divadelní fanoušky stalo loutko-herecké představení mladé Japonky Kurotani Miyako z Tokia a Noriyuki Sawi, v současnosti žijícího v Praze, minulé pondělí večer v hradišťském klubu Mír. Ti, kdož přišli, nebyli zklamáni. Ačkoli ne vše bylo pro českého diváka hned jasné a srozumitelné, a to i díky jazykové bariéře. K vnímání tohoto druhu umění musí být člověk především jaksi duševně otevřený a připravený seznamovat se s námi prakticky neznámým a novým loutko-hereckým uměním, jakým je právě umění japonské. Loutkové divadlo je v Japonsku nesmírně starou tradicí, přes asi nejznámější japonské divadlo NO po výhradně loutkové DŽORURI, které dosáhlo svého vrcholu v druhé polovině 17. století.
Představení Kurotani bylo proto nesmírně zvláštní, inspirativní a v mnohém pro nás nové a zajímavé. Její zcela přesná a detailní práce s loutkou, kde byť jen nepatrný pohyb hlavičkou loutky jasně vyjadřoval situaci, jakýsi vnitřní svět postavy - loutky, a tím také fascinujícím způsobem upoutával divákovu pozornost. Napětí a neustálé očekávání, co bude následovat, bylo vytvořeno hned na začátku představení a s nesmírnou jemností a precizností bylo neustále udržováno. Atmosféru celého představení netvořila pouze loutkářská produkce na jevišti, ale také její nejužší sepětí s hudbou, která byla neustále přítomna.
Vše spolu s několika japonsky řečenými větami tvořilo jakýsi komplex, který se mi zdál nesmírně křehký a každým cizorodým zvukem lehce nabouratelný. (Také při nešťastném nechtěném upadnutí lampy, jedné z rekvizit, atmosféra celého představení jako by se rozlomila a musela se opětovně slepovat.) Představení Kurotani Miyako neslo název Half Moon - Půlměsíc a bylo složeno ze tří krátkých a slovně velmi okleštěných pohádek. Byly to pohádky, interpretovány pouze z pohledu jedné, a to hlavní postavy, pohádky vyprávěné spíše metaforicky než fabulačně, pohádky, které neměly zcela přesně vystavěný příběh se závěrečnou happyendovou pointou, jak už pohádky mívají. Byly to spíše variace na pohádky, nebo také inspirace třemi pohádkami. První, tedy spíše etuda na téma, byla pohádka O Červené Karkulce, druhá etuda byla O Plaváčkovi (v Japonsku Momotaro) a třetí etuda Modrý pták. Poslední etuda byla inspirována divadelní hrou významného dramatika symbolisty Maurice Maeterlincka Modrý pták.
Další část představení tvořily dvě také loutko-herecké etudy Noriyuki Sawi, nazvané Semínko a Krab, které byly daleko více srozumitelnější. Možná k tomu přispěl i jeho dlouhodobější pobyt v České republice, kde tráví již svůj čtvrtý rok a spolupracuje s loutkovým divadlem Drak z Hradce Králové a také působí na pražské DAMU, loutkářské katedře. Jeho etudy byly přesně vystavěné a vypointované, závěrečná dokonce humorně. Japonské loutkové divadlo je rozhodně nesmírným přínosem pro každého divadla chtivého člověka a obohacujícím jeho kulturní rozhled. Zkrátka tak jiné - co se rytmu a tempa týká, kdy čas jakoby plynul zcela mimo diváka, vše je náhle dokonale zpomaleno a jako by zniterněno - kvalitní divadlo, hned tak neuvidí. Minimální pohyb loutky, zvláště pak v představení Kurotani, je zcela adekvátní pohybu mysli.
Divák je neustále udržován v jakémsi očekávání, napětí, klidném, avšak neutuchajícím rytmickém plynutí, ve kterém se loutky pohybují. Pro mne bylo nádherným překvapením, jak mnoho dokáže jediná loutka na velmi malém, přesně vymezeném prostoru (dosah rukou sedící loutkovodičky), svými pohyby hlavou, rukou, nohami sdělit a nakolik dokáže upoutat pozornost. Vše jako by se odehrávalo ve zvláštním snu, který se nám odvíjí před očima a do jehož atmosféry jsme zcela nenásilně vtaženi a nepuštěni. Jak sám Petr Matásek, umělecký ředitel divadla Drak v Hradci Králové a profesor na DAMU, píše: ...Rozjímám, domnívám se, že chápu, aniž si všimnu, že gesto, rytmus a prostor se neznatelně mění, protože jsem se stal součástí vzpínajícího se oblouku událostí. Moje rostoucí radost nezná přesného důvodu.... Byla to radost se dívat a také možnost seznámit se s japoskou kulturou na vlastní kůži.







Plynové lampy se rozsvítí naposledy!
Uh. Hradiště (hel) - Před nedávnem jsme vítali jednu premiéru a nyní nás čeká loučení. Poslední reprízu, tzv. derniéru oslaví úspěšná inscenace detektivního příběhu Patricka Hamiltona Plynové lampy. K divadlu patří tradice a rituály, které jej provázejí odjakživa. Ty premiérové většina z nás zná. Nakopnutí, poplivání, přání Zlom vaz!, patří k těm nejčastějším, i když ne nejpříjemnějším. Mnohem krásnějším zvykem jsou premiérové dárečky, tzv. Zlomvazky, které si herci společně s tvůrčím týmem před premiérou dávají. Divadlo je dílem okamžiku, žádná inscenace není stejná, a tak se tyto dárečky a pár zažloutlých fotografií či vystřihnutých recenzí z novin stávají nejčastějšími průvodci při vzpomínání na hereckou kariéru, na potkání se zajímavými lidmi nebo na nejkrásnější roli svého života.
Co je rituálem na derniéře? Zpravidla se zde v zákulisí i v hledišti scházejí všichni členové souboru, i když v inscenaci neúčinkují, aby se přišli rozloučit a zavzpomínat, někdy se k tomu přidají kanadské žertíky, aby se neloučilo tak smutně, a někdy se dokonce objeví i recenzenti, kteří informovali o premiéře, aby s úžasem sledovali, jakou cestu bez jejich vědomí inscenace během svého hraní urazila.
Příběh Plynových lamp nás zavede do jednoho dlouho opuštěného domu ve starém Londýně. Kdysi se zde odehrála loupežná vražda, ale dnes tu bydlí mladí manželé Manninghamovi. Pan Manningham vystupuje jako řádný muž vycházející ze staré gentlemanské školy a snaží se co nejtrpělivěji snášet manželčinu rozvíjející se duševní chorobu. Jen kdyby neodcházel každý večer ven a nenechával svou ženu trpět při poslouchání záhadných kroků na zabedněné půdě a sledování pohasínajících plynových lamp. I to však může být jen výplod její chorobné mysli. Když se u ní jednoho dne zjeví detektiv Rough, začínají všechny věci nabývat jasných souvislostí. V režii Ivana Krejčího a scéně Ilji Hylase, za dramaturgické přípravy Andrey Helmichové, hraje Robert Bellan, Jaroslava Tihelková, Karel Hoffmann, Monika Horká a Alena Pavelková.
Plynové lampy se naposledy rozsvítí 13. února 1999 v 19.30 hod., přijďte se podívat na derniéru slavné detektivky a společně s námi se rozloučit s tím prchavým okamžikem divadla, které se nikdy nevrací.







Nové výstavy v Galerii SM
Uh. Hradiště - Přinejmenším na tři generační struktury návštěvníků se obrací nové výstavy, které budou mít vernisáž ve čtvrtek 11. února v 17 hodin v sálech Galerie Slováckého muzea.
Pro nejmenší bude jistě atraktivní výstava Práce žáků Základní umělecké školy v Uherském Hradišti. Jak je už zvykem, výstava bude pestrá. Vedle kresby, malby a grafiky a koláží uvidíte zajímavou keramiku, plastiku a prostorové práce.
Druhá výstava osloví převážně mladou a střední generaci. Pod názvem Obrazy mimo tento svět se prezentuje mladý umělec Michal Bauer z Uherského Ostrohu svou malířskou tvorbou, která se zřetelně vymyká ze současného agresivního ataku výtvarného umění konce 20. století. Jeho díla ho řadí do kategorie autorů - introvertů, kteří odmítají šokující entreé.
Třetí výstavou je výběr z tvorby malíře Jindřicha Pruchy. Místní rodák patří mezi výrazné osobnosti, které důrazně vstoupily do vývoje českého moderního umění už na počátku našeho století.
Současně se třemi novými výstavami bude opět instalována stálá expozice Umění jihovýchodní Moravy.
Všechny výstavy potrvají do 16. května.
Marie Markytánová







V letošní nabídce Slováckého divadla se objeví horor!
Horor, hrůzostrašná tragédie, či strašidelný příběh, jak kdo chce, se na našich jevištích zase tak často neobjevuje. Ovšem diváci Slováckého divadla tuto mimořádnou příležitost, zhlédnout hru s hororovou tématikou v letošní divadelní sezóně mít budou. Bude to hra s názvem Hildegarda, kterou napsala sama dramaturgyně SD Andrea Helmichová. Společně s režisérem Ladislavem Peškem ji právě v těchto dnech již zkouší a jsou tedy v nejvyšším pracovním tempu. Jelikož je tady tento žánr trochu neobvyklý a text zcela původní a váže se úzce k našemu kraji, lépe řečeno hradu Buchlovu, nedalo mi, abych si o jejím vzniku a přípravách na ni s dramaturgyní Andreou Helmichovou i přes její pracovní vytížení trochu nepopovídala.

Andreo, jak jsi se dostala v tématu tvé hry až sem k nám na hrad Buchlov?
Týká se to především mé diplomové práce, jejíž téma znělo Mýtus, jako živá přítomnost, jelikož mě mýty a všechny věci okolo vždycky zajímaly. Dlouhou dobu jsem přemýšlela, jak toto téma vůbec uchopit, a pak jsem přišla sem, na Slovácko, a zjistila jsem, že tady je mýtus opravdu živá přítomnost, a to v bohatosti na pověsti, tradice a zvyky, kterými je tento kraj hluboce nasáklý a vše zde stále přetrvává a udržuje se. Ať už je to Jízda králů nebo hodová obchůzka, což všechno má mýtické kořeny. Celou svou diplomovou práci jsem vztahovala k tomu, jak tyto mýty a tradice vznikají, pokračují, k jejich kořenům. A při svém hledání jsem právě narazila na Černou paní. (Ale je zde i plno dalších námětů ke zpracování.) Nyní už záleží jen na tom, aby se toto téma nějak dobře uchopilo a zpracovalo.

Čili uvidíme opravdu horor?
Svou náplní je to horor. Celý příběh se odehrává ve středověku a v té době fungovaly vztahy mezi lidmi trošku jinak. Ale my se chceme na celou věc podívat trošku s nadhledem a zlehčit ji. Budeme to hrát na velké scéně s tím, že bychom byli velice rádi, kdyby bylo možné hrát tuto hru například týden o prázdninách na hradě Buchlově, což se tematikou přímo nabízí. Jestli se to uskuteční, nevím.

Jak hluboce je tvá hra zakořeněná do historie, jak moc se držíš historických faktů?
To je jedna z věcí, na které jsem se asi nejvíc prohřešila, jelikož jsem si dávála úplnou volnost psaní a nechtěla jsem se tudíž nechat svazovat nějakými historickými fakty. Samozřejmě, že jsem si hrad Buchlov pořádně prošla, abych nasála atmosféru, a načetla jsem si pár knih o jeho historii, ale nijak zvlášť jsem se potom těchto událostí nedržela. Vycházela jsem tedy jenom z pověsti o Černé paní. Celá hra je spíše fantazie na dané téma, nikoli historická hra.

Pro jaké obecenstvo tato hra tedy bude?
Bude v rámci rodinných představení. To jsou představení, která se snažíme každou sezónu dát do našeho dramplánu. V minulých sezonách to byla například Pápěrnice nebo Jak šla basa do nebe. Čili pro rodiče s dětmi, ale pro děti spíše starší, už na druhém stupni ZŠ.

Kdy plánujete premiéru?
Koncem března.

Hana Galetková.







Legenda The Animals II. vystoupí poprvé v České republice
Zlín (red) - Po nedávno ukončeném úspěšném turné po Austrálii, Skandinávii, USA a Evropě se jedna z největších rockových legend představí poprvé a na jediném koncertě v České republice, a to v sobotu 13. února ve zlínském klubu Golem. Jako přeskokani se představí revivaly Doors a Deep Purple - Koberec Band.
The Animals vzešli z rušné britské scény 60. let. Jejich rockovým domovem se stal Newcastl. Po příchodu Erica Burdona v roce 1962 si změnili jméno z Alan Price Combo na The Animals. Se špičkovým producentem Mickiem Mostem natočili v Londýně coververzi Baby Let Me Take You Home, z prvního alba Boba Dylana, která v roce 1964 pronikla do žebříčku a zajistila skupině účinkování na turné Chucka Berryho.
Začátkem roku 1964 se skupina stává jednou z nejpopulárnějších rockových kapel hrajících v londýnských klubech. Na druhý singl si vypůjčili další nahrávku z téže Dylanovy desky House Of The Rising Sun. V roce 1965 natočili sérii hitů, kterou odstartovala vynikající verze mistrovské skladby Donďt Let Me Be Misunderstood. O rok později bylo uvedeno na trh nejprodávanější album The Best Of The Animals. Poté The Animals podnikají poslední turné a v červenci se rozpadají. Do značné míry za to může Burdonova závislost na alkoholu a LSD.
Původní sestava Animals se znovu zformovala v roce 1983 a podnikla šestitýdenní turné po USA na podporu alba Ark.
V lednu 1994 Hilton Valentine a John Steel znovu obnovili skupinu s názvem The Animals II. s novým repertoárem, zahrnujícím všechny staré hity. Během několika posledních let se The Animals II. zapsali jako jedna z premiérových britských skupin v historii rockďnďroll music. Oba vzkřísitelé The Animals II. byli zařazeni do prestižní americké rockďnďroll Síně slávy.
Ještě jednou připomínám, že The Animals II. se u nás představí poprvé a na jediném koncertě. Proto ani chvíli neváhejte a zajistěte si vstupenky na vystoupení britských rockerů. Z vás, co jste soutěžili s naším týdeníkem, jsme vylosovali: Lenku Melichárkovou z Jarošova, Viktor Šašinka z Uh. Hradiště, Petru Halovou z Otrokovic, Martina Slanicaye z Kunovic a Roberta Frýbu z Třebíče, kteří si u nás v redakci můžou vyzvednout dvě vstupenky na tuto skvělou akci.







Je to sportovec svojí zarputilostí, řekl jeho bývalý kolega
Uh. Hradiště (PA) - Knihkupectví Portál se stalo prvním místem, kde spatřila světlo světa kniha Route 66 - na kole po hlavní ulici Ameriky, jejíž autor je majitelem HIT rádia Publikum.
Všechny přítomné uvítal autorův bývalý kolega Jan Dudek, současný ředitel hradišťského Městského informačního kanálu.
Jak sám Zdeněk Jurásek přiznal, zpočátku neměl ke sportu vůbec žádný vztah. Na střední škole jsem byl považovaný za dřevo. Když pak začal dělat v rádiu, zjistil, že mu přibývají kilogramy. Při návštěvě sestry své manželky v Hamburku, na silvestra před třemi lety, prohlásil, že sem přijede, a do roka a půl na kole. Koupil si kolo, dělal tréninkové plány a postupně vzdaloval cíle svých jízdních tras. Do Hamburku na kole doopravdy přijel a při další návštěvě si cestu prodloužil až do Dánska. Jednoho dne objevil v časopise Nationale Geographic reportáž o části cesty po Route 66 a jelikož jeho sportovní euforie opadala díky velkému množství práce, stalo se zdolání této cesty jeho novým cílem. Na internetu objevil stránky bojovníků za znovuobnovení slávy americké cesty Route 66 a začal komunikovat s těmito nadšenci.
To byl jen krůček k tomu, aby se 5. září 1998 vydal na třicetidenní pouť, při které pokořil necelých tři tisíce kilometrů. Z finančních důvodů se nakonec za velkou louži vydal sám se svým bicyklem. Největší strach jsem měl z toho, že si technicky nedovedu poradit. Nakonec se jeho obavy, až na pár běžných defektů, staly lichými, i když konstruktéři kola neměli sebemenší představu, jak povrch Route 66 vypadá.
Na základě telefonických vstupů do rádia, svých poznámek a záznamů z diktafonu vznikla knížka o hlavní ulici Ameriky. Knihu začal psát 15. prosince a aby ji dokončil do uzávěrky, musel denně napsat alespoň dvě kapitoly. Psal i na Štědrý den a na dovolené v Alpách. Knížka je na velmi dobré úrovni, na to, že je autorovým prvním dílem. Určitě stojí za přečtení nejen pro cestovatele a poutníky.
Její premiérový křest v knihkupectví Portál lemovala řada fotografií z americké Route 66. Na videu bylo k zhlédnutí výpravné video o Route 66, záznamy Juráskovy návštěvy v americké rozhlasové stanici a na televizním kanále FOX 2. Podávalo se červené víno a k odpovězení byly všetečné otázky přítomných.
Na závěr o své cestě prohlásil: Myslím si, že je to nejlepší způsob, jak vidět a poznat Ameriku.







Klub Golem ovládne severská mytologie Mika Waltari
Zlín (pa) - Ve středu 10. února vystoupí Waltari na pozvání Agentury Velryba Promotion a Vichr Prodution v klubu Golem v rámci světového turné - Decade, během nějž propagují svou nejnovější desku stejného názvu jako turné. Podtitul alba The Best Off dává tušit, že na něm fanoušci naleznou remixy nejnovějších hitů a singlů, několik živých nahrávek starších skladeb, ale kromě toho také čtyři zbrusu nové skladby!
Jako hosté koncertu vystoupí nizozemští Monk a české kapely Dark a Likefool.
Před několika desítkami let rozčeřil jistý Mika Waltari kulturní svět svými historicko - mytologickými romány. Jeho snahu dnes rozvíjí, i když poněkud v jiné kulturní oblasti, čtveřice znamenitých muzikantů pocházejících z Finska, země nádherné přírody, nesčetných množství jezer a saun.
Vznik skupiny Waltari se datuje rokem 1986, kdy se trojice odhodlaných chlapíků (K„rtsy Hatakka, Jariot Lehtinene a Sale) rozhodla přispět svou trochou do rockového dění.
O dva roky později bylo na světě ukázkové EP se stejnojmenným názvem - Waltari. První singl nese název Rap Your Body Beat. Po druhém EP Mut Hei jim konečně vychází první oficiální album s názvem Monk Punk, na němž se představuje kytarista Sami a nový bubeník Janne Parviainen. Mnohem lepší produkci zaznamenalo až druhé album Torcha!.
Doma i v Německu vznikala kompilace Pala Leip„„ - Ein Stuckchen Brot, obsahující rané skladby skupiny. V další náladové novince So Fine! se kloubí šedesátá léta s odvážnou progresivitou a tvrdostí. Sedmdesát minut pestré mozaiky plné originality mixu zvuků.
Svůj standard si kapela udržela i dalším albem Big Band. Ač album čpí lepší melodikou, to pravé přichází na řadu až později - naprosto skvělá deathmetalová symfonie Yeah!..., která každého labužníka tohoto žánru dokonale zasytí.
Prahnete-li po opravdové hudební lahůdce - sraz je ve středu na Golemu! Pro dvě vstupenky na tento koncert si k nám do redakce mohou přijít Helena Horká ze Zarazic a Pavel TOMÁNEK z Uh. Hradiště.







Ten dělá to a ten zas tohle...

Jsem jako bytost vytržená z minulosti do tohohle bláznivého století a doby, charakterizuje sám sebe akademický sochař André Vícha, který se narodil 28. října 1966 v Uherském Hradišti.

Kde jsou počátky tvé profese?
Vyrůstal jsem v keramické dílně svého otce. Další směřování bylo už svým způsobem samozřejmé. Po vystudování Střední uměleckoprůmyslové školy u profesora Josefa Kadlčíka a Jiřího Habarty v Uherském Hradišti následovalo pětileté studium na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Stanislava Hanzíka a Miloše Axmana. Absolutorium jsem zakončil diplomní prací, což byly oltář v kapli svaté Anny J. B. Santiniho v Panenských Břežanech a prameník na Novém světě v Praze. Po škole jsem čtyři roky působil v Praze takříkajíc na volné noze. Po seznámení se svou manželkou jsem se vrátil zpět do rodného města.

Zřejmě každý z nás rád vzpomíná na studentské roky. Jaké byly ty tvoje?
Ty středoškolské byly - s odstupem času - z hlediska studentského života a recese svým způsobem bezstarostné a trochu bezelstné, což už se o vysoké škole říci nedá. Tam bylo spíše cítit už od počátku více či méně jisté tření, které souviselo s nastávající praxí po absolutoriu.

Jakou práci máš nejraději?
Spektrum mé práce je velmi široké. Od drobné plastiky, medailerství, až po práci ve stříbrnictví a v drahém kameni. Krásná práce je například na přípravě modelů pro raženou medaili. Vždycky mě uspokojí práce, se kterou je zákazník spokojený. Je důležité, že lidé mou práci vnímají a že je vidět její užití. Nedovedu si představit, že bych měl něco vytvářet do regálu s tím, že to třeba jednou někde vystavím. Cokoli, co vytvářím, prostě musí mít konkrétní smysl. Velmi krásná práce je také z drahých kovů, přestože celá technologie zpracování je poměrně náročná i řemeslně. U toho je člověk od grafického návrhu až po finále.

Kde čerpáš inspiraci pro práci?
Doposud jsem nepřemýšlel o tom, jestli inspirace příjde či nikoli. Devětadevadesát procent zakázek je totiž termínovaných a abych pravdu řekl, práce je mnoho. Vždycky se nad každým konkrétním úkolem musím zamyslet. Musím si vzít tužku a kreslit a kreslit, dokud nejsem s návrhem a jeho variantami spokojen.

Kdy pracuješ nejraději?
Nejklidnější pro vlastní tvořivou činnost jsou soboty a neděle a také čas před Vánocemi, kdy nezvoní telefony. Ale jinak musím pracovat pořád.

Musí se i absolvent Akademie výtvarných umění neustále vzdělávat?
V jakémkoli oboru se člověk musí vzdělávat neustále. V mém oboru jde zejména o vzdělávání ve směru používání nových technologických postupů a materiálů, jejichž nabídka na trhu se neustále mění. Potom samozřejmě celoživotním posláním je studium literatury, metalurgie, historie i heraldiky, což je velmi široký obor. Většinou zjišťuji historické souvislosti vzniku určité pečeti města. Právě nyní u jednoho díla hledám původní podobu znaku.

Které své dílo máš nejraději?
Nemohu s určitostí říct, jestli mám nějaké nejraději. Spíš jsou věci, ke kterým mám třeba osobnější vztah. Když třeba okolnosti vzniku díla provázely určité zajímavosti. Vzpomínám si třeba na Dřínov. Tam byla spolupráce vždycky skvělá. Od začátku až do konce, ještě mimo vlastní zakázku, jsme studovali z jejich nejstarší kroniky vznik a historii Dřínova. Z této spolupráce potom vzniklo nové pečetidlo, obecní znak a insignie, což je závěsný odznak státní moci, většinou s obecním znakem, se stuhou v heraldických barvách nebo s řetězem. Na tuto spolupráci i na starostu Palíška a oslavy 650 let Dřínova se svěcením insignií biskupem Hrdličkou opravdu rád vzpomínám.

Co děláš rád ve svém volném čase, pokud ti nějaký zbývá?
Je pravda, že každý člověk musí občas od své práce utéct. Pokud si mezi prací najdu volný den, chodíme se ženou do přírody po Buchlovských horách, které jsou nejblíž. Tady si vždycky vzpomenu na pátera Arnošta Hrabala a jeho dřevořezy. Také rádi chodíme na houby, pokud rostou. Jinak se opět věnuji historii, heraldice a všemu, co souvisí přímo s prací.

Co k vlastní práci umělec jako ty potřebuje?
V mém případě musím být vybavený a naprosto soběstačný. Musím být totiž schopen celou svou práci zabezpečit od návrhu až po vlastní realizaci. K tomu všemu potřebuji sádromodelářskou dílnu se vším vybavením, sochařský ateliér a cizelérskou dílnu a spoustu literatury.

S jakými zakázkami se setkáváš nejčastěji?
Rozsah mé tvorby je široký. Obrací se na mě jak soukromí zákazníci, tak státní správa. Dělal jsem mince Státní tiskárny cenin, insignie České republiky se stuhou i řetězem, řadu městských a obecních insignií, pečetidel, znaků, medailí a podobně. V současnosti připravuji oboustrannou raženou minci při příležitosti Goethova výročí.

Která tvoje díla můžeme kolem sebe vidět?
Moje práce je rozprostřena po celé republice. Ale v regionu jsem jako svou první práci dělal medaile, insignie a znak města Kunovice, dále potom znak města Uherského Hradiště a také státní znaky a písmo na budově radnice. V Aquacentru hotelu Synot ve Starém Městě potom břidlicové prameníky.

Lenka Falešníková







Jak se žije v Boršicích
Částečně ve svahu, částečně v údolí podél silnice vedoucí z Uherského Hradiště do Kyjova se rozkládají Boršice. Obec, jejíž znak poukazuje na vinohradnickou oblast, vznikla nejpozději koncem 12. století a byla označována jako Borsic. Tento název byl odvozen od Boreše.

Název obce se měnil v roce 1997
Doba, kdy vás při vstupu či vjezdu do Boršic vítal poněkud delší název, než je ten současný, ještě z paměti lidí rozhodně nevymizela. Člověk věci neznalý by příčinu změny názvu mohl hledat v ne zrovna ideálních sousedských vztazích. Tuto eventualitu ale současný starosta Boršic Petr Matoušek rozhodně popírá. Mezi lidmi je přirozená snaha nebýt u něčeho, ale být první, jednička, doplňuje místostarosta Antonín Hájek. Oba dva pánové si svorně pochvalují i vztahy se všemi ostatními okolními obcemi.

Vesničko má středisková
Boršice jsou střediskovou obcí, z čehož ovšem podle starosty neplynou ani žádné výhody, ani povinnosti. Jediným viditelným projevem boršického centralismu tak zůstává místní stavební úřad, kam se mohou obracet i obyvatelé Stříbrnic, Osvětiman, Medlovic, Újezdce. Hodně lidí využívá také matriku a jezdí sem i za lékařem, shrnuje Matoušek.

Počet obyvatel se příliš nemění
Za své trvalé bydliště považuje Boršice v současné době přibližně 2 300 občanů. Roční migrace je víceméně zanedbatelná a obec si tak již delší dobu udržuje v zásadě konstantní počet obyvatel. Přistěhovalectví do obce nepodléhá žádným módním trendům a Boršictí také - jako jedni z mála - nepociťují ve větší míře odchod místních do měst.

Mladí v Boršicích zůstávají
Proč tomu tak je, se pokouší vysvětlit zástupce starosty Antonín Hájek. Ve srovnání s dřívější dobou se příliš nezměnil počet pracovních příležitostí. Velkou zásluhu na tom mají místní podnikatelé. Brněnská firma Cipres zde postavila novou fabriku a možnost výdělku tak našlo asi 80 lidí. Neznámá jistě není ani firma Peveko a renomé po celém okrese si už získaly výrobky Varmužovy pekárny. První muži boršické radnice připomínají i stavební firmy Zess, Zapletal, menší stolařství, zámečnictví apod. Počet lidí dojíždějících za prací do Hradiště odhaduje Hájek na 250.

Čistička je důležitá ...
Již v roce 1990 schválil tehdejší Státní fond vodního hospodářství, nynější Státní fond životního prostředí Boršicím výstavbu čističky odpadních vod. Je to skutečně největší problém, který nás momentálně tíží, posteskne si starosta a doplňuje: Čistička a kanalizace.

... stojí peníze ...
Investiční náklady jsou spočítány na 56 milionů korun. A protože je naprosto nemožné financovat akci pouze z prostředků obce, dává tato 70% celkového rozpočtu stavby ze svých prostředků, zbylých 30% představuje státní dotace. I tak by realizace celé akce nebyla možná bez půjčky ze Státního fondu životního prostředí. Přesto se Boršičané nevyhnuli zastavení obecního majetku.

... a dotkne se všech.
První práce byly zahájeny v červenci loňského roku. Nějakým způsobem se musí zapojit vlastně všichni. Třeba už jen tím, že půjdeme přes jejich pozemky, vysvětluje P. Matoušek. V této situaci lze očekávat složitá jednání, což starosta vzápětí rezolutně vyvrací: Prozatím se nám daří lidi přesvědčovat o důležitosti a významu této akce. Datum, kdy bude čistička uvedena do provozu, se trochu vzdaluje původním představám. Nejprve se čekalo na přidělení státní dotace, poté proběhla jednání o některých technických změnách, vysvětluje starosta. Místní si tak s největší pravděpodobností budou moci částečně oddechnout až v roce 2 000.

... i náměstí!
Centrem života v obci je bezesporu náměstí. Působí upraveně, příjemně a svým vzhledem připomíná již spíše menší město. Teď se nám sice všem líbí, ale kanalizace, která tudy projde, ho bohužel dočasně poškodí, posteskne si Matoušek.

Než jdu k doktorovi, podívám se na televizi
Úprav, s nimiž se počítá při výstavbě kanalizace, dokázala obec využít mimojiné i k zavedení kabelové televize, která už funguje přibližně v 60% domácností. Informační kanál vysílá nepřetržitě přímo z obecního úřadu. Do budoucna se počítá i s využitím amatérských videosnímků. První pokusy v tomto směru již byly učiněny a setkaly se s příznivým ohlasem. Lidé si rychle zvykli. Dnes, když jdou k lékaři, podívají se napřed na televizi, zda má ordinační hodiny, dokazuje starosta prospěšnost kabelovky.

Nechtěná dominanta
Stohy papíru se svého času popsaly o větrné elektrárně stojící na kopci mezi Boršicemi a Buchlovicemi. Elektrárna je dnes majetkem družstva. Celá stavba vznikla bez účasti obce a my zde dnes nemáme žádný podíl ani žádné závazky. Tento pomník nám ovšem pochopitelně vadí a byli bychom rádi, kdyby družstvo elektrárnu uvedlo do provozu, i když to není úplně v jeho silách, doufá místostarosta. Boršická radnice se také snaží navázat se společností AgroSovín, a.s., lepší spolupráci, než tomu bylo v letech minulých.

Za zábavou nejčastěji do kulturáku
Tak jako všude jinde i v Boršicích se lidé rádi pobaví. Jejich kroky proto směřují do kulturního domu. Ten je podle slov starosty největší chloubou obce. Kromě sportovního využití zde často vystupují jak místní dechová hudba Boršičanka, tak folklórní soubor Pentla. I za hranicemi obce si svoji popularitu získalo místní letní kino. Protože si na sebe většinou nevydělá, obecní úřad jeho provoz dotuje. Pozornost si jistě zaslouží i nová škola, ve které se začalo vyučovat v roce 1995. Vloni byl také částečně opraven kostel. Další vylepšení jeho vzhledu je závislé na finančních možnostech obce. Už předchozí zastupitelé vznesli v tomto směru požadavky k referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v Uherském Hradišti.

Sport se neobejde bez obětavců
Nejvíc obdivuji lidi, kteří dělají něco i pro jiné, říká A. Hájek a se zaujetím hovoří o místním fotbalovém klubu, ale i o turistickém a šachovém oddílu. Šachy jsou podle mého nejlepší vizitkou obce.

Opoziční smlouva v praxi
Oba dva pánové stojící v čele Boršic jsou sice nestraníky, leč v komunálních volbách se objevili na kandidátních listinách ODS (Matoušek) a ČSSD (Hájek). Ani jeden z nich se nedomnívá, že by při práci v obci měla být stranická příslušnost rozhodující. Především Boršičané si jistě přejí, aby se v praxi naplnila slova jejich prvního muže: Není podstatné, z jaké jsme strany. Důležité je to, co dokážeme pro obec udělat.

Marek Tvrdoň







www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund