Číslo: 29
21.07.1997
Článků: 32
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
MEDLOVICE - obec mezi kopečky
Z KLENOTNICE MORAVY
MEDLOVICE - obec mezi kopečky
Celkový pohled na Medlovice ze silnice vedoucí do sousedního Újezdce
Medlovice jsou stará obec. Podle starých pověstí je založil uhlíř, který v lesích pálil milíře. Název obce je odvozen od osobního jména Medl. Obec leží mezi Hostějovem a Osvětimany na potůčku tekoucím do Stříbrnic.
Medlovice se poprvé připomínají v historických listinách v roce 1415, kdy náležely Vlčkovi, později Adamovi z Medlovic. Kolem roku 1500 přešly k panství buchlovskému a dostaly se tím do pravomoci tamějšího #lovčího práva. Z nedalekých Žeravic se před Bílou horou i do Medlovic rozšířila církev bratrská, proto byla za třicetileté války obec zpustošena. Teprve od roku 1638 se vzkřísila k novému životu.
V roce 1907 byla postavena dvoutřídní školní budova, měšťanskou školou příslušela obec do Osvětiman. V roce 1922 byl založen hasičský sbor. Za okupace občané pomáhali partyzánům ukrývajícím se v buchlovských lesích. Medlovice byly osvobozeny Sovětskou armádou 29. dubna 1945.
Elektrifikace byla v obci provedena v roce 1947. K nejvýznamnějším stavbám patří pošta, prodejna smíšeného zboží kulturní dům. Ve třech etapách probíhala stavba vodovodu, významná je zde bytová výstavba. Do roku 1949 náležela obec k okresu Kyjov, poté byla definitivně připojena k okresu Uh. Hradiště.
Celý katastr lze z obce přehlédnout. Na západě se vypíná největší vrch Chvísty /389,5 m/. Na jeho temeni se stýkají hranice obcí Medlovice, Hostějov, Osvětimany a Újezdec. Kopec Nad humny dosahuje na východě výšky 382 m. Od severu se k obci sklánějí stejně vysoké Drahy.
Půda v Medlovicích je hodně štěrkovitá a hlinitopísčitá. Nejzajímavější je na západě a na severu, kde jsou silná ložiska jaspisu porcelánovitého, který je cihlově červený a dříve se s ním hojně štěrkovaly silnice. Majitelé pozemků v lokalitě Dolní Chvístí požádali po revoluci o obnovení těžby porcelanitů. Žádost byla zamítnuta, neboť lom je unikátní ukázkou jaspisových porcelanitů na Moravě a je jednou ze tří lokalit existujících v Evropě. Také z tohoto důvodu má být tento prostor o rozloze 1, 1633 hektaru vyhlášen chráněným územím. Jinak voda je v obci tvrdá a obsahuje mnoho sádrovce. Studny jsou velmi hluboké, až 25 m.
Podnebí je v Medlovicích poněkud drsnější a proto se zde příliš nedaří vinohradům, ale spíše ovoci peckovitému, všem druhům obilí, bramborám a cukrovce. Ovocnářství bylo dříve jedním z hlavních příjmů obyvatel.
Nad zelení zahrad je zřetelně vidět stavbu bývalé obecní školy, která byla přebudována na ústav internátního typu pro mentálně postiženou mládež. V současné době probíhá přestavba a modernizace ústavu nákladem 12 milionů korun. Chloubou obce je pomník T. G. Masaryka, jenž byl postaven u příležitosti oslav osmdesátých narozenin prvního prezidenta tehdejším místním odborem Národní jednoty.
Medlovičtí občané hovoří převážně slováckým nářečím. Svérázný kroj v obci není, jen starší muži nosívali dříve kožichy #dubeňáky. Ze ženského kroje, původně hradišťského, zbyl jen pěkný obojek. Počet obyvatel nepřekročil nikdy číslici 500. V roce 1834 žilo v Medlovicích 371 obyvatel, v roce 1869 jich bylo 342, v roce 1970 je to 471 a dnes okolo 450.
Z posledních komunálních voleb vzešlo sedmičlenné obecní zastupitelstvo. Starostou obce byl zvolen Ing. Milan Strapko. Volební program určil jasnou koncepci vývoje vesnice, který se daří realizovat. Nejdůležitějším úkolem je zabezpečení dostatečného množství pitné vody, zkompletování plynofikační i kanalizační sítě a rekultivace skládek.
Nejstarší občankou Medlovic je paní Františka Petrovičová /87/, nejstarším mužem je pan Bohumír Sátora /85/. Na hlavní křižovatce vyrůstá rodinný dům s keramickou dílnou Miroslavy Náplavové. Po dokončení bude v objektu zahájena výroba a prodej užitkové a dekorační keramiky spolu se suvenýry.
Ze sportovních aktivit v obci stojí za zmínku fotbalový klub, který před nedávnem postoupil do třetí třídy. V oblibě jsou oslavy fašanku, slovácké hody s právem a silvestrovské veselice. Letos se budou koncem srpna konat první dožínky s bohatým kulturním programem a taneční zábavou.
Evžen Slavík a VP
(Literatura: Uherskohradišťsko, Kyjovsko a Ždánsko ve svých obcích, Kronika obce Medlovice)
Příště: Újezdec
Z KLENOTNICE MORAVY
Tupesy - stará hrnčířská osada
Tupesy jsou známy svými nálezy černé hrnčiny již od l4.století. Výroba hrnčířského zboží se postupně vytrácela, avšak Tupesy zůstaly místem, kde se tradice výroby dodržela až do dnešních dnů. Ještě v roce l919 pracovalo v Tupesích l4 hrnčířů. Počátkem dvacátých let byla hrnčina postupně vytlačena novou výrobou, především smaltovaného zboží a tovární keramikou. V této době se do popředí zájmu dostává výroba fajánsí (majoliky), která na rozdíl od užitkové keramiky je vyráběna především jako keramika dekorativní. Je charakteristická svou šedobílou cíničitoolovnatou polevou a barevným, štětcem malovaným dekorem. Počátky této výroby keramiky v Tupesích souvisí s uspořádáním hrnčířského kursu v první polovině 2O.století.
Iniciátorem této významné akce byl národopisný sběratel a novinář František Kretz, který se zabýval myšlenkou nejen sběru, ale i obnovení výroby keramiky. Na jeho popud byl zorganizován Sdružením výtvarných umělců moravských ve dnech 25. ledna až 7.března l9l4 hrnčířský kurs v Domě umělců v Hodoníně. Jeho hlavním cílem bylo naučit hrnčíře základům výroby fajánsí. Pozvánku na kurs obdrželi všichni tupesští hrnčíři. K účasti byl doslova Františkem Kretzem přemluven i cihlář Jaroslav Úředníček, s jehož jménem vlastně plně souvisí počátky #tupeské keramiky.
Jaroslav Úředníček se narodil v roce l874 v Napajedlích. Vyučil se strojníkem, absolvoval strojní průmyslovku v Brně. V roce l909 zakoupil místní cihelnu. Po smrti své první ženy v roce l9l4 zůstal sám se šesti dětmi. Děti dal na čas ke své rodině, neboť práce jej zcela upoutala. Po absolvování hrnčířského kursu se vedle práce v cihelně věnoval výrobě keramiky. Přesto, že v kursu získal řadu znalostí, další práce nebyla lehká.. Nebýt jeho velkého úsilí a spolupráce s Františkem Kretzem tato výroba by se neuskutečnila. Težká situace doma jej donutila se znovu oženit. Přivedl na svět celkem 22 dětí, z nichž l7 se dožilo dospělého věku. V roce l9l4 byl povolán do války, kde utrpěl zranění a byl uznán neschopným pro další vojenskou službu. Cihelna stagnovala, tak hledal příležitostnou práci v cukrovaru, v elektrárně na Velehradě a až po návratu ze zaměstnání usedal ke keramice.
Vedle cihelny si postavil malou dílnu, kde sedm let se usiloval a pokoušel proniknout do podstaty výroby majoliky. Nejdříve hledal vhodnou hlínu, což se mu podařilo v trati Soudné. Z počátku si sám vyráběl barvy i glazury. I později, když si barvy kupoval, bylo důležité jejich smíchání. Prvním jeho výrobkem byl malý džbáneček, utočený místním hrnčířem Janem Fridrichem. Džbánek měl tmavou glazuru a byl zdoben náhodně nalezeným vzorem v ženském časopise. Při svém hledání a získávání zkušeností podnikal cesty na západní Slovensko, sídla starých habánských mistrů. Zde získal i velmi cenné informace týkající se receptů na glazury. Neměl však žádné zkušenosti s točením na kruhu, proto používal praxe starých hrnčířů - Jana Fridricha a Ferdinanda Petráše.
V dílně Jaroslava Úředníčka nazvané První tupeská dílna se svou charakteristickou značkou pracovali zpočátku jen členové jeho rodiny. Každý se specializoval na nějakou práci. Jaroslav mlel hlínu, Svatopluk od l3 let točil na kruhu, stejně i bratr Jindřich. Antonín a Božena malovali. Děti se zapracovávaly již od samého dětství. Sortiment jejich výroby byl široký - od jednoduchých džbánů, džbánků s pyskem, habánských a cechovních džbánů, váz různých velikostí, mís, talířů, hrníčků, až po modelované drobné madonky, miniatury a drobné figurky. Vzory původně malovaly podle muzejních předloh, které jim z počátku dával František Kretz a později je studovaly a překreslovaly do poznámkových bloků samy. V dekoru se výrazně uplatnila červená barva v květinových vzorech, doplněné žlutou, zelenou a modrou, čímž se lišila od slovenské dílny v Modre. Vedle barevných vzorů se maloval jenom modrý vzor.
Zboží se nejdříve prodávalo individuálně a nebo na poutích, zejména na Velehradě, na sv.Antoníčku u Blatnice, na trzích, kam se nosilo v˙nůších nebo se najímal povoz. Již od roku l922 bylo nutné hledat odbyt jinde, poněvadž se již nedalo spoléhat na místní nebo tržní prodej. Jaroslav Úředníček navázal kontakty s pražským družstvem Zádruha, které obchodovalo s lidovými rukodělnými výrobky. Ve druhé polovině třicátých let projevili o keramiku zájem i obchodníci a keramické výrobky se prodávaly i při velkých společenských akcích jako byla např. Výstava Slovácka l937 v Uherském Hradišti. V roce l925 získala tupeská keramika na světové výstavě v Paříži nejvyšší ocenění. Tupeská dílna dostávala v menším množství objednávky i z Německa, Japonska, Švédska, USA či Kanady.
Velký zájem o keramiku vedl k tomu, že Oldřich Úředníček se v roce l936 rozhodl založit si vlastní dílnu pod názvem Slovácká džbánkárna se značkou. V této dílně pracoval nejdříve Oldřich sám a jeho žena malovala, později získal pro malování několik děvčat z okolí. Na kruhu mu pomáhal točit Ferdinand Petráš. Sortiment byl podobný jako ve staré tupeské dílně. Odbyt tvořili nejprve jednotliví zákazníci, později obchodníci např. papírnictví A.Kiessewettra v Uherském Hradišti, obchod s národopisnými předměty v Luhačovicích ap.
Další období existence obou dílen bylo poznamenáno válečnými lety, kdy se jenom velmi těžce držely obě dílny v provozu. Bylo nutné vyrábět i zboží nezdobené, které se prodávalo jako užitkové (talíře, hrníčky). V této době nastala i změna v odbytové sféře. Většinu zboží začaly nakupovat německé firmy až do posledních měsíců války. Téměř ve všech německých městech byl alespoň jeden zákazník. Ojediněle bylo zboží expedováno i na Slovensko a u nás do větších měst - Brna, Plzně ap. V dílně Jaroslava Úředníčka pracovalo v té době l8 lidí, v Oldřichově dílně 25 pracovníků. V obou dílnách se vyráběly také figurální předměty . Ostatní výrobní sortiment byl také stejný. Zájem o keramiku poklesl po válce a obě dílny to značně pocítily. Hledala se nová odbytiště doma, Oldřich se snažil získat odbyt i v zahraničí (ve Švýcarsku a Švédsku).Tato těžká situace donutila majitele dílen přemýšlet o sloučení obou podniků. l.ledna l947 byla podepsána smlouva, ale neměla dlouhého trvání.
Provoz v dílně Jaroslava Úředníčka byl ukončen, dílna zrušena. Jeho pracovníci se postupně stali zaměstnanci Oldřichovy dílny. Otec Jaroslav skončil svou aktivní činnost ve výrobě keramiky ve svých 72 letech, avšak i ve stáří (zemřel v r. l957) zůstal Oldřichově Slovácké džbánkárně nápomocen radami a zkušenostmi.
Dr. Marie Náplavová
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
