Číslo: 31
04.08.1997
Článků: 36
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
ÚJEZDEC - u Osvětiman
Z KLENOTNICE MORAVY
ÚJEZDEC - u Osvětiman
Velký dům uprostřed obce poskytuje prostory obecnímu úřadu, hospodě, obchodu, kulturnímu sálu (v podzemí navíc opravně karosérií). - Foto: Dítě
Název obce je odvozen od obecného jména újezd, přívlastek U Osvětiman je neoficiální. (V 60. letech vznikla spojením s Hostějovem a Medlovicemi obec Rozkvět). Újezdec leží mezi Syrovínem a Medlovicemi, na hranici s okresem Hodonín. Jádro obce je návesního typu, plužina je traťová. Náves tvoří prostor kolem velké zmoly, jíž protéká potok od Ořechova. První písemný doklad o obci je z první poloviny 15. století, kdy ji na několik generací získal rod Jana Kužele z Žeravic. V roce 1595 koupil Újezdec Jiří Zikmund Prakšický ze Zástřizl a na Buchlově. Tím se obec dostala k buchlovskému panství.
Kopce Chvísty a Medlovský chránily Újezdec od severu. Malá rozloha pozemků a výhodné podnebí si přímo vynutily, aby se stal vinohradnickou obcí. Vinicemi a vínem byl Újezdec proslulý již v 16. století. Třicetiletá válka na nich způsobila velkou pohromu. Vinařství v obci však brzy znovu vzkvétalo a umožňovalo slušnou existenci i domkařům. Obyvatelé Újezdce se věnovali také obilnářství, dobytka bylo nemnoho.
Velké užitky z vinic se odrazily i na vzhledu obce, už v roce 1667 se uváděla v obci radnice a dva masné krámy. Roku 1720 náleželo obci právo šenkovat svá vína - tehdy tu byly i tři panské sklepy. Obec po staletí zůstávala čistě zemědělskou osadou - v roce 1880 se připomínají jen 2 obuvníci s pěti dělníky. V roce 1901 byla vybudována nákladná silnice ze Syrovína. V té době také byla obec spojena silnicemi s Osvětimany a Hostějovem.
Za první světové války padlo 17 občanů Újezdce, za nacistické okupace někteří místní lidé pomáhali partyzánům, skrývajícím se ve zdejších lesích. Újezdec byl osvobozen 26. dubna 1945 rumunskými vojáky. Na tyto pohnuté časy upomíná místo nazvané U dvou křížů (před obcí vpravo při cestě z Medlovic). Ve stínu vzrostlých lip mezi dvěma kříži stojí pomníček rumunskému vojínu Nicolae Cristi, padlému přímo v Újezdci. (Jeho ostatky byly před deseti lety převezeny z Osvětiman do Rumunska). Nová kaple sv. Petra a Pavla byla postavena v roce 1930.
V současné době má Újezdec 233 obyvatel, čísel popisných je 127. Z posledních komunálních voleb vzešlo sedmičlenné obecní zastupitelstvo, 6 míst v něm získalo Sdružení nezávislých kandidátů a jeden člen KDU-ČSL. Starosta pan Jaroslav Šesták i jeho zástupce pan Alois Luňák zastupují ve vedení obce vítězné Sdružení.
V celém Újezdci byla vybudována kanalizace, spravuje ji obecní úřad. Momentálně probíhá výstavba vodovodu, podle starosty J. Šestáka budou řady během září dokončeny a do konce listopadu by mohly být všechny domácnosti na tento vodovod napojen. Dosud všechny domy využívaly vodu ze studní. Podle schváleného generelu se zpracovává projekt plynofikace obce zároveň s projektem vysokotlaku Osvětimany - Polešovice včetně regulační stanice (na tu by se Újezdec spolu s Hostějovem měl připojit). Pokud se nestane nic zvláštního, práce by měly být zahájeny v příštím roce.
Vloni došlo k posílení telefonní ústředny a všichni žadatelé byli uspokojeni, zhruba 40% domácností v Újezdci si telefon pořídilo. O kabelovou televizi v obci zájem není, protože anténní signál je v obci dobrý, kromě programů ČT1, ČT2, Novy a Primy se v Újezdci dívají i na televize sousedních států.
V areálu bývalého zemědělského družstva sídlí firma Poultry, zabývající se chovem drůbeže. Dále v Újezdci funguje opravna karosérií, šicí dílna (pracovní oděvy), šití péřových dek a sběrna kovového odpadu. Dokončuje se lakovna osobních aut, nechybí obchod a hospoda.
Školáci dojíždějí do Osvětiman, ti menší do mateřské školy v Medlovicích, dospělí za prací převážně na Uherskohradišťsko.
Do roku 1994 lidé z obce spíše odcházeli, poté naopak začali obydlovat dosud prázdná stavení, dva domky byly postaveny, třetí má před kolaudací.
Nejvýznamnější kulturní akcí v obci jsou vždy v závěru června Petropavlovské hodky. Letos je doprovázela obzvlášť slavnostní atmosféra, neboť místní hasičský sbor oslavil stoleté jubileum. Královské hody Havlovské, třetí neděli v říjnu, probíhají v posledních letech v kruhu rodinném, neboť se v obci nenachází nikdo schopný takovou větší společenskou akci zorganizovat. Kromě hasičů (ti pořádají výše zmíněné hodky) přežívá v Újezdci ještě organizace zahrádkářů - výstavy vín jsou však dávnou minulostí.
Abychom nekončili tak pesimisticky - po katastrofálních záplavách minulých dnů se Obecní úřad v Újezdci ve spolupráci s hradišťským Českým červeným křížem rozhodl, že provede sbírku na pomoc postiženým občanům. Třídenní akce přinesla přes 17 tisíc korun a trvanlivé potraviny v hodnotě 3 tisíce korun. Výnos sbírky byl předán starostovi Babic, jedné z nejvíce postižených obcí v našem okrese.
Ivo Vojtík
(Literatura: Uherskohradišťsko)
Příště: Veletiny
Z KLENOTNICE MORAVY
Jak se děti na Hradišťsku #chovaly, bavily a oblékaly.
Pečovat o děti bylo vždy hlavní starostí matky. Až do 50.let neměly matky možnost, právě pro starost o hospodářství a domácnost, se dítěti zcela věnovat. Rodiče vychovávali své děti hlavně osobním příkladem. Jesle a mateřskou školku nahrazovali starší sourozenci, kteří se snažili své mladší sourozence #vychovávat. Matka věnovala největší péči dítěti do šesti neděl, kdy byla nucena se i s novorozenětem izolovat od všech vnějších škodlivých vlivů. Až po úvodu v kostele se matka vracela ke své práci a péče o malé děti přecházela na děti starší. Dítě po narození leželo na posteli vedle matky až do šesti neděl, později se ukládalo do #kolembače (trávní plachty uvázané na roštu v jizbě) nebo do dřevěné hladké vyřezávané kolébky, někdy s malovanými bočnicemi a čely. Často bývaly kolébky i větší, a pak se do nich ukládaly i dvě děti (vždy proti sobě). Kolébky zhotovovali muži sami nebo místní stoláři. Na dno se kladl #strožoček (Jalubí,Vážany), vycpaný senem nebo slamou a obalený bílým plátnem.
Dítě leželo na peřince a přikrývalo se větší přikrývkou #peřinou (St.Město, Vážany). Povleky peřin byly obvykle proužkované, vyplněné husím peřím. Ve třicátých a začátkem čtyřicátých let se začaly kolébky nahrazovat proutěnými koši a dřevěnými postýlkami, později kovovými, které byly prostornější. V současnosti se z důvodů nové modní vlny začaly používat tradiční zdobené kolébky, které si matky pro své děti pořizují nebo si půjčují. Od padesátých let se stále používá upravených prádelních košů, často upravených na kolečkách, ale i různých moderních postýlek.
Důležitou součástkou pro přenášení a chování dětí byla #chůvka, #chouvka (Vážany), v období od dvacátých let šitá ze širokého plátna, kterým si matka připoutávala dítě k sobě. Na všední den v tomto období se nosily chůvky barevné, pruhované, květované, plátěné. Na neděli byly chůvky jednobarevné, červené, zelené ze stejného materiálu jako přehozy na postele, avšak poněkud tenší. Chůvky byly praktické a dobře se praly. Dítě se v chůvce nosilo tak, že si je matka dala do náruče, chůvku si přehodila přes jedno rameno, dítě do chůvky zabalila a jeden konec chůvky podložila pod dítě. Často se nosilo i v chůvce na zádech, pak se chůvka uvázala vpředu na suk, který matka přidržovala rukou. Dítě v chůvce nosily i pětileté starší !chůvy! - děvčata , která nejen dítě nosila, ale současně i kolébala. Mimo chování na zádech vozily opatrovnice svěřené děti na malých vozíčcích nebo dřevěných #táčkách.
Pokud si brala matka dítě na pole, ukládala je do #kolembače z plachty trávnice, která se uvázala na strom a nebo se postavily samostatné #kolémbáre(Vážany). Kolembár tvořily tři kolíky postavené proti sobě, uprostřed spojené, na které se zavěsila plachta. Tyto kolíky se na pole přinášely z domu a podle potřeby se přenášely z jednoho místa na druhé. Do plachty se dítě dalo buď s peřinkou nebo se něčím lehčím překrylo. Pokud bylo chladnější počasí, balilo se ještě do vlňáku. Dítě vydrželo takto ležet i celé dopoledne, poněvadž plachta se houpala, a tím se dítě uspokojilo a uspalo. Navíc tak bylo chráněno i před hmyzem. Kolembač se přestal užívat asi ve 2O.letech. Kočárky k vození jsme na Uherskohradišťsku zjistili v letech l9l0 - l920 v zámožnějších rodinách. Byly to kočárky dřevěné, kolem třicátých let i proutěné a po II.světové válce se začaly používat i koženkové. Od roku l930 je běžně začaly používat všechny rodiny.
Opotřebované starší kočárky sloužily na převážení nákupů nebo i na cestu do pole. Pokud matka nebrala dítě s sebou na pole, nechávala je v péči starším dětem. V období let l900 a l920 se k zabavení a na utišení dávala dítěti kůrečka chleba k cumlání nebo se pro dítě připravovalo několik cumlů. Dělaly se z namočeného rohlíku či chleba , někdy z vařené a oslazené krupičné kaše, vždy zavázané v řídkém plátně. Z těchto se děti najedly a s nimi i zabavily. V zámožnějších a městských rodinách se od 20.let dávaly dětem #cucky - gumové cumle. Ve stejném období se malým dětem dával na hraní kousek hadříku nebo kapesník. Sedícím dětem se již dávala panenka ze zbytku klasu kukuřice, oblečená z barevné látky. Drobné hračky, hlavně dřevěné v tradičním pojetí se uchovaly až do čtyřicátých let. Od této doby se pak děti bavily různými druhy továrních hraček.
Na přelomu l9. a 20 století se narozenému dítěti bez rozdílu pohlaví oblékal stejný oděv - košilka a kabátek. Košilka byla bílá, plátěná s dlouhým rukávem, okolo krku s řásnatým límečkem #obršláčkem (Vážany), #krejzlíčkem (St.Město), který byl lemován jemnou kraječkou. Od dvacátých let se v zámožnějších rodinách objevovaly i kupované košilky tovární výroby. Na košilku se oblékaly kabátky zv. šatečky, kanduše či sukně pro chladnější počasí, šité z barchetu, na léto z plátna. Na hlavičku se uvazovala bílá plátěná kulatá čepička, ušitá ze tří dílů, na neděli za dvou. Od třicátých let se kupovaly čepičky látkové nebo byly pletené doma. Dítě se balilo do plen, které byly původně jenom utrženým kusem plátna ze starých košil, z povlaků šitých podomácky. Kromě #hadérek(Topolná) měla každá matka v období 30. let ještě čtyři nebo pět kupovaných plen, které se používaly jenom např. k lékaři.
Dítě se balilo do peřinky zabalovačky, čtvercového tvaru, plněné peřím. Na všední den byly peřinky jednoduché bez kanýrů, proužkované, obvykle ze sefíru, plátna nebo kanafasu. Peřinky s #kanýrem se začaly šít teprve od třicátých let. Z počátku se nosily jenom ke křtu a na neděli, na přelomu třicátých a čtyřicátých let se začaly používat i na všední den.Později se nosily peřinky bohatě zdobené s několika kanýry, převazované povijanem, dříve nazývaným #štrumpadlem z bílé vyrážené stuhy, povíjačem z červené harasky.
Obřadní novorozenecké oblečení se oblékalo dítěti ke křtu a úvodu. Prvorozenému dítěti se pořizovalo oblečení nové - bílá košilka z jemného plátna s krajkovým límečkem a #parádní kabátek pošitý stužkami jako čepička. Nejzdobnější byla právě čepička #karkulka, #patáčnice, bohatě pošitá po celém obvodu krajkami a stuhami. Čepička byla šitá ze dvou částí zv.líček a s prostřední částí vcelku. Na straně uší byla ozdoba z naskládaných pentliček s našitými patáčky. V˙týlu čepičky byla #frča, květ ze skládaných stužek, uprostřed se všitými umělými květinami. Tradiční novorozenecké oblečení ke křtu a úvodu se používalo asi do 40.let.
PhDr. L. Tarcalová, PhDr. M. Náplavová
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
