Číslo: 41
18.10.1999
Článků: 63
REDAKCE
ARCHIV
minulých čísel
Rok 1996
Rok 1997
Rok 1998
Rok 1999
Rok 2000
IX. ročníku MISS Slovácko 1999 aneb Show i pro dva
Dechovka je pro spoustu lidí jediná radost
IX. ročníku MISS Slovácko 1999 aneb Show i pro dva
Strážnice - Osm soutěžících dívek a jejich partneři z okresů Hodonín, Uherské Hradiště, Břeclav a Zlín se utká ve třech vtipných a recesních disciplinách.
I letos proběhne již 9. ročník oblíbené zábavné soutěže MISS Slovácko 1999 aneb Show i pro dva. Hosté finálového večera, který se uskuteční v sobotu 23. října v 19 hodin v sále kulturního domu Strážničan. budou mimo jiné 2 Ogars s komickou iluzí ze slováckého prostředí a Sbor sv. Pluka z Uh. Hradiště s rockovými hity 60. a 70. let. Pořadem provází moderátor nejpovolanější - herec Jan Čenský.
Přijměte naše pozvání na volbu krásy, vtipu a recese, do níž se prostřednictvím divácké soutěže o MISS Sympatie můžete zapojit i vy, zatím co porota zvolí MISS Slovácko a Originální pár. Na pěknou atmosféru s vámi se těší autorka pořadu a ředitelka KD Strážničan PhDr. Danuše Adamcová.
Dechovka je pro spoustu lidí jediná radost
Eduard Hrubeš s dirigentem Daliborem Brázdou - Foto: P. Paška
Uh. Hradiště - Oblíbená postava konferenciéra nejen pořadu Tak neváhej a toč! a hudebníka Eduarda Hrubeše navštívila v pondělí 4. října s pořadem Českého rozhlasu Všech 9! hradišťský Klub kultury.
Před dvěma lety přišla Eduardu Hrubešovi z brněnského rádia nabídka dělat dechovkový pořad, protože po revoluci všichni mladí avantgardní tvůrci se rozhodli pro všechny možné druhy pořadů kromě dechovkových. Zájem posluchačů o dechovku byl velký a tak se začala zkoušet nová soutěž. Rozhodli se z písniček, které budou třikrát na prvním místě sestavit „první ligu“ a loni byl uspořádán první galakoncert v Hodoníně tzv. Olymp. První říjnové pondělí se v hradišťském Klubu kultury uskutečnil druhý pořad tohoto typu, ale to už byl pořad rozšířen o další disciplínu. Každá písnička, která se umístí devětkrát na kterémkoliv místě, dostane se do „druhé ligy“. V první polovině hradišťského koncert zazněly písničky z „druhé ligy“ a poté přišla na řadu pomyslná „první liga“. Zpěváky vítězných kapel doprovázely kapely Gloria a Moravěnka. Setkali jsme se s Eduardem Hrubešem a položili mu pár otázek.
V poslední době se spíše věnujete svému populárnímu pořadu Tak neváhej a toč. Neochladl váš vztah k dechovce?
„Když jsem začínal čtvrtý ročník lesnické fakultě v Brně, najednou mi došlo, že bych chtěl mít dobrodružný život. Jak jste sám naznačil, mám toho povíce - říkejme tomu aktivity, ale s Velkopopovickou Kozlovkou pořád jezdíme. Když jsme vyjeli před dvaadvaceti lety, nebylo publikum na náš styl zvyklé. Postupem času si ale zvyklo, takže už nejsme až tak šokující. A krize je překonána. Nehrajeme sice třicetkrát do měsíce, to bychom nevydrželi. Odpověď ale zní: Neochladl, naopak!“
Když se podíváte z pódia dolů, nezdá se vám, že dechovkové publikum pomalu ale jistě stárne a mládí pořád nikde?
„Jak kde. Na jižní Moravě a tady na Slovácku bych ten problém až tak černě neviděl. Momentálně je v hudbě teď taková žánrová pestrost, že se není čemu divit, ale já taky stárnu! V západním Německu nejedou po tak vyhraněný formě dechovky. Bavorská dechovka je jako to bylo u nás ve dvacátých letech, prolnutá s popem a já myslím, že u nás k tomu taky dojde. Alespoň my s Kozlovkou jsme se o tohle to vždycky snažili. Tady (Uherské Hradiště - 4.10) teď budeme svědky poměrně úzkého vyhraněného žánru, kdy všechny kapely se snaží znít velmi podobně a publikum to tak chce, ale to neznamená že vývoj si sám něco nevynutí. Dneska se to nedá odhadnout. Snad i protože jsou situace, kdy to bez dechovky prostě nejde - vezměte si hody. Může tam hrát bigbít, ale stejně nakonec hraje dechovkové hity.“
Tváříte se jako kdyby jste ještě u nás v Klubu kultury nikdy nebyl…
„Ne, taky že ne. Jednou jsme hráli ve sportovní haličce na předměstí Uherského Hradiště, ale kde přesně, si nepamatuji.“
Ale v Uherském Hradiště jste v sedmdesátých letech nejen konferoval v Slováckém divadle. Jak na ten večer vzpomínáte?
„Poslyšte, vy to na mě nějak moc víte! Ano. Uváděl jsem kapelu, která se jmenovala Komety Jiřího Kaleše, byly to vlastně hráči ze Semaforu. Zpívali tam s námi chlapci, kteří si říkali trio Ach trio - Achyl, Zachar a Bolek. Dva z nich byly Řekové a vůbec neznali noty. Třetí Bolek byl Čech a ten je to naučil. Spolu se mnou jezdil jistý hudební skladatel Angelo Michaljov, který nedávno zemřel. Ten měl taky zaracha. Skládal hodně filmovou hudbou (Dívka na koštěti). Byl výborný imitátor a pianista. Já jsem to uváděl a protože mě bylo blbé něco uvést a zalést do zákulisí, vymýšlel jsem různé věci, abych s kluky zůstal na pódiu. S milými Kometami jsme cestovali po celém světa a logicky jsme se ukázali i tady v Uherském Hradišti a já mám na tento koncert nádhernou vzpomínku. V ten den, kdy se tady mělo hrálo si Pragokoncert vymyslel, že se udělá předváděčka pořadu, který jsem režíroval a s kterým se mělo jet na turné do Polska. Řekl jsem ano, tedy dobře, ale večer mám koncert. Souhlasili a dali mi areotaxika. A tak jsem letěl z Prahy do Kunovic, kde mě na letišti čekalo auto a když jsem se objevil v divadle, začali hrát předehru, protože věděli, že se stihnu převléci za chvilku. Ten den jsem si připadal jako Elvis Presley, který létal na své koncerty taky letadlem i když ho měl větší.“
Jak dlouho konferujete a prozradíte nám vaši cestu k dechovce?
„V roce 1967 v televizi, kde jsem jako začínají režisér, jsem začal lézt na obrazovku spíše s nouze, bylo to jednoduchší než všechno psát a všechno učit. S dechovkou jsem původně moc nekoketoval, protože mě tatínek vychoval v zásadách, že fotbal a dechovka nejsou pro pravého gentlemana. Strašně jsem se smál, když jsme jednou, už s Kozlovkou dělali přátelák, takový „sranda mač“ na Mělníků s Fešákama.
Cesta k dechovce byla ryze pragmatická. Když se v roce 1975 rozpadli Komety, protože s těmi Řeky nebylo možné už spolupracovat, stál jsem před problémem, co dělat dál. Tak jsem začal jezdil s různými orchestry jako TOČR, Karla Vlacha a všemi big bandy a menšími bandy, jenže člověk potřebuje mít nějaké zázemí. A tak jsem uvažoval, jak se uživit, když jsem na obrazovky nesměl. Položil jsem si otázku čeho se nejvíce žádá. Nejvíc lidí fandí fotbalu a dechovce.
Nejlepší mi připadalo udělat malou dechovku, protože jsem si v třiceti připadal na bigbít starý. Tehdy jsem nevěděl, že bigbít mohou dělat takový zombie jako jsou dneska Rolling Stones nebo Janda. Protože jsem miloval orchestr Spike Jones, chtěl jsem udělat takovou crazy dechovku, ale na to nebyly lidi zvyklý, protože ji berou jako něco posvátného. Byla to strašlivá makačka, naučit publikum. Časem jsem ale velmi ustoupil ze své averze ke klasické dechovce, protože je to hudba potřebná a spoustě lidem dává nádherné zážitky. Na dechovce je nádherné, že jakmile se začne hrát, vy si můžete klidně zpívat dál, protože když je text dobře napsaný, je tak logický, že je jasné jak pokračuje. Zkrátka a dobře, už mě nenapadne si z dechovky dělat srandu. Je to součást života a pro spoustu lidí jediná radost.“
Pavel Paška
www.hradiste.cz
Program a aktualizace Stanislav Lopata
hudba@hradiste.cz
Čas zpracování: 0 sekund
