V. S C H O D O L O G
"Už na ty mrtvoly dostávám ponorkovou nemoc," pravil Karel, když na druhý den ráno objevili pod schody Mirkovo tělo.
"Tohleto už asi nerozchodí," podotkl Štěpán.
"Chlapi, tož neblbněte!" řekla Veronika a hlasitě škytla. (Již 24 hodin si udržovala velmi nízkou hladinu krve v alkoholu.)
"Třeba si tu hlavu rozbil, když padal ze schodů," nadhodil Štěpán.
"A nebo někomu vadila ta jeho včerejší poznámka o polštáři," namítl Karel a a ze zaprášené podlahy zvedl velký střep z láhve od whisky.
"Nevíte, jestli Roman napsal Petrovi, aby přijel?" zeptala se dívka, sedla si na schod a opřela si bradu o koleno. "Myslím, že jo," ozval se Štěpán, "ale já ty Mirovy věci odehraju i na kytaru. Jdeš na pláž, Veroniko?"
"Jo. A ne že mi tam zas budeš vyznávat lásku. To bych z tebe udělala nebožtíka č.3! Tak bacha."
"No tak si jdi sama, klidně! My si stejně s Karlem potřebujeme o něčem promluvit."


VI. K D O S N Ě D L
H O L O U B Á T K A ?

Karla probudil déšť, který vytrvale bubnoval na okna. Podíval se na hodinky, bylo půl jedenácté ráno. Opřel se o loket a pozoroval Veroniku. Ležela na zádech a něžně chrápala. Poodhalená ňadra se jí půvabně nadzdvihovala spánkem spravedlivých. Levou nohu měla na zemi - na hromádce šatstva, které ze sebe shodila asi sekundu před tím, než večer usnula. Karel ji ještě nikdy neviděl tak opilou, jak po včerejším koncertě.
Pak zahlédl svůj špičatý nůž, který ležel hned vedle dívčiny nohy a její bílou halenku zašpinil od krve. Karlovi chvíli trvalo, než sebral odvahu a podíval se na Štěpánovu postel. Pak vstal.
"Veroniko," pohladil dívku po rameni, "někdo v noci podřízl Štěpána."
Přitáhla si deku až ke krku a posadila se. Ospale mrkala přes rozcuchané vlasy a snažila se zorientovat v místě a čase. "Co? Cože?"
"Štěpán. Je mrtvý. Nedělej, že si nic nepamatuješ."
"Ty, Karle, myslím, že bude lepší, když budeme spávat každý v jiné místnosti. Já, já se klidně přestěhuju do kuchyňky, jo?"
Sedl si k ní na postel a ostře se zeptal: "Jak to všechno bylo? Romana jsi zabila ze žárlivosti, Mirka, protože tě při tom viděl, a Štěpána, aby ti dal konečně pokoj? A nebo jsi na ně na všechny dostala ponorku? A jak dopadnu já, co?"
"Ale prosím tě, vždyť já jsem Romana milovala! Nikdy jsem se na něho nedokázala zlobit. A navíc, byla jsem stejná jako on. A tu noc, tu noc jsme se spolu..."
"Láska a nenávist - spojené nádoby, že jo?"
"Ty, nech toho. Jestli jsem to nebyla já, taks to musel být ty. Znáš tu pohádku od Boženy Němcové, jak se ten dědek s babkou hádali, kdo z nich snědl holoubátka? Stejná situace. A něco ti povím. Já se tě nebojím. Víš proč? Protože tu jsi, abys vydělal prachy. Proto. A beze mě bys mohl jít leda tak do prdele. I s bicíma!"
"Sama dobře víš, žes to byla ty! Jak si vůbec dovoluješ mě z toho všeho obviňovat?"
"Na co si hraješ, prosím tě, můžeš mi říct? Štěpánas podřízl, protože tě nejspíš vydíral, když jsem včera byla na pláži. No, a Mirek ... Došlo ti, že viděl, jak jsi Romana udusil polštářem. Ale pročs to ježišmarija Romanovi udělal? Proč? Snad ne proto, že ti vypil to pivo?"
"Neměl chrápat," odvětil Karel a zdvihl ze země svůj nůž. Usmál se. Dívka jednala instinktivně. Deku odkopla do rohu postele, tlumeně vzdychla, levou rukou Karla objala a pravou mu zajela pod pyžamo.
Vysmekl se jí a pevněji sevřel nůž. A začal s ním jíst vepřovou konzervu z předvčerejška. "Tak si říkám," zahuhlal s plnými ústy, "ty máš na Yamahách automatického bubeníka, že jo? A já zkusím hrát kytaru. A víš, co mě ještě napadlo? Co kdybysme dali Vltavu do Éčka a zahráli ji jako blues?"


VII. E P I L O G
Na otázku, proč se rozhodla opustit perspektivní skupinu Deep Submarine a vydat se na sólovou dráhu, nám Veronika Vianová odpověděla: "Prostě se s nima už nedalo hrát."

Jaroslav Únava, Rock a Pop